Welcome party

Ahoj všem! Dnes je neděle 20. září a my začínáme druhý týden na Zélandu, což je nejvyšší čas na další příspěvek v blogu. Naposledy jsem se s Vámi loučil a měl jsem v živé paměti onu Welcome party u Lewise na bytě.

Welcome to the Auckland aneb párty u Lewise doma.

Druhý den, tedy v sobotu jsem se probudil s opravdu těžkým bolehlavem. Ani sprcha moc nepomohla a tak jsme vyrazili na první průzkum našeho nového domova. Sešli jsme na Queen Street a vyhledali první možný fast food. Vyhrál to McDonald. Dal jsem si Big Mac za zhruba $9 zatímco Adéla s Tomášem si dali manažerské menu (mimochodem zde nepoužívají slovo menu ale Combo) za stejnou ne-li nižší cenu, ve kterém měli 2x Big Mac, 2x hranolky a 2x Apple Pie. Nejen kocovina si nekompromisně začala vybírat svou daň. Nechtěl jsem moc na obsluhu mluvit, aby se o ni z mého Moravsko-tatranského odéru nepokoušely mrákoty (ani žvýkačka nepomohla). Po vydatném brunchi šli Tomáš s Adélou zkusit své štěstí do asi největší Novozélandské banky ANZ. Já jsem z logických důvodů tuto aktivitu odložil na později a šel jsem mezitím prozkoumat taje místního nákupního centra Downtown Centre. Koupil jsem si deodorant (opět z logických důvodů) a v Restroomu (tak tady říkají toaletám) se jej jal použít. Pak už jsem se vydal čekat na Tomáše s Adélou před banku. Ti už zde čekali, jelikož byli v bance rychle vyřízeni, avšak neúspěšně. V pobočce na Queen street je čekací doba na schůzku zhruba 14 dnů a je potřeba mít s sebou dokument zvaný proof of address, tedy dokument dokazující fyzické bydliště na NZ. To budeme tedy muset nějak vymyslet. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, jak nás tento dokument potrápí. Pak už jsme vyrazili dále po Queen Street, až jsme došli k přístavu. Chvíli jsme zde nasávali energii ze sluníčka během pozorování rybářů a ostatních turistů ze všech koutů světa. Cestou domů jsem si ještě u číňana koupil za 3 dolary malou láhev vody a u araba k večeři luxusní gyros v tortille. Zde jsem poprvé narazil na komunikační bariéru, ale to hlavní jsem rozuměl a byl jsem i schopný odpovědět na otázku odkud jsem a co tu dělám. Poprvé jsem si zároveň vyzkoušel platbu kartou, což také neproběhlo úplně hladce, ale opravu už jsem zvládl na jedničku. Tomáš s Adélou si pak ještě před barákem koupili od usměvavé sympatické Indky Butter Chicken a šli jsme domů. S Lewisem jsme se shodli, že včerejší party byla fuckin crazy a celý den nám to hlava dávala najevo. Pak už jsme se odebrali do našeho pokoje a po důkladném prosurfování internetu šli nad ránem spát. Přece jen nás ještě trochu trápil jetleg, tudíž nám přišlo přirozené ponocovat.

Chillout v přístavu

Druhý den jsme dopoledne vyrazili s Tomášem na Car market, tedy trh s auty. Ve spodní části Queen Street se nachází základní železniční zastávka Britomart, odkud vyjíždějí 4 železniční městské linky vlaků do odlehlejších částí města. Koupili jsme si tedy za $9 dvě jízdenky a vyrazili na zastávku Green Lane. Ve vlaku zrovna jelo několik skupinek maorských školáků s učiteli (zřejmě nějaký školní výlet). Na další zastávce přistoupil mladý novozélandský pener, kterého asi právě pustili ze záchytky. Usoudili jsme tak z toho, jak vypadal, v jakém se nacházel stavu (lehl si na sedačku a jal se spát) a hlavně dle bot bez tkaniček. Vystoupili jsme tedy na zastávce Green Lane, ze které to bylo na car market už jen kousek. Hned u brány jsme dostali poukaz se slevou na předprodejní prohlídku auta technikem, kterou jsme nakonec nevyužili, jelikož jsme si žádné auto nevybrali. Nějak nás nic nenadchlo, navíc prodávající byli v drtivé většině Indové, od kterých se nedoporučuje auto kupovat. Jelikož jsme už měli docela hlad, rozhodli jsme se jít do nedalekého McDonalds, kde ale tou dobou ještě dělali snídaně a tak jsme šli nejdříve prozkoumat místní supermarket Count Down. Zjistili jsme, že je výhodnější kupovat větší balení a tak jsme např. máslo nebo sýr koupili napůl. Pak už jsme namlsaní očima znovu upalovali do Mekáče, kde už dělali klasické burgery. Tentokrát jsem si pohlídal, co objednávám. Když jsme doobjedvali, rozhodli jsme se, že nebudeme znovu utrácet za lístek na vlak a vyrazili jsme pěšky přes čtvrť Newmarket, kde jsem si nejdříve zařídil simkartu od 2degrees a posléze v značkové prodejně Kathmandu koupil ve slevě mikinu. Ještě jsem si cestou vyhlídl holiče, ke kterému se nemusí objednat. Myslel jsem, že tam ještě odpoledne skočím, ale cesta z Green Lane domů nás natolik zmohla, že jsem doma usnul a už jsme nikam nešli. Večer jsem ještě přes facebook odpověděl na jeden inzerát na auto a domluvil si na druhý den odpoledne prohlídku.

Dealer Škody v Aucklandu

Legy – moje nová kára

V pondělí ráno jsem vyrazil do barber shopu, tedy k holiči, kterého jsme včera viděli s Tomášem cestou z New marketu, jelikož jsem již nutně potřeboval shodit hřívu, kterou jsem si přivezl z Čech. Vyrazil jsem tedy v obráceném směru tak, jak jsme včera přišli. Netrvalo dlouho a špatně jsem odbočil, tudíž jsem si udělal krásnou procházku vilovou čtvrtí. Holiče jsem nakonec našel, ale už jsem neměl čas, jelikož byli Tomáš s Adélou na 11 domluveni s jedním francouzským backpackerem na prohlídce jeho Campervanu. Se svou bujnou hřívou jsem tedy dorazil zpět a zanedlouho jsme vyrazili k novozélandskému vojenskému muzeu, kde byla domluvena prohlídka vozu. Dorazili jsme na místo nezvykle o půl hodiny dříve a tak jsme si šli ještě prohlédnout muzeum alespoň zvenku. Francouzi přijeli na čas. Tomáš s Adélou se hned dali do prozkoumávání jejich potencionálního nového domova na čtyřech kolech, zatímco ke mně přiskočil a začal se se mnou bavit backpacker z Německa, který mi vyprávěl, že s bratrem lezou po skalách a každý rok jezdí do Ostrova nad Ohří do kempu a na zdejší pískovcové skály. Němec byl hodně ukecanej sympaťák, tak jsme se zapovídali celkem na dlouho. Ani jeden z vanů neodpovídal představám Tomáše a Adély. Ani zdaleka. První z nich na tom nebyl dobře ani motorově, ani co se interiéru týká. Dokonce to v něm dost smrdělo. Přišel se na něj podívat ještě nějakej další Francouz, který se v něm i projel. Nevíme, jestli ho nakonec koupil. Druhý, červený koráb byl v o něco slušnějším stavu, ale byl pomalován rastabarvami a z boku měl nápis El Bombero, což také nebylo to pravé ořechové. Francouz navíc vypadal dosti vyhuleně, tudíž se od něj žádná kvalita opečovávaného vozu také nedala předpokládat. Tak jsme alespoň chvíli pokecali s Němcem, vyzvěděli pár užitečných informací a jelikož už nám solidně začínalo kručet v břiše, vyrazili jsme hledat svou kořist, která by vyplnila prázdné místo v našich žaludcích. Volba padla pro změnu na McDonald na Queen Street. Cestou dolu jsme potkali Indický Fast food, kde dělali Fish n Chips a jelikož jsem měl tuto delikatesu na svém seznamu věcí, které na NZ musím vyzkoušet, neodolal jsem a dal jsem si. Stylově jsem si šel své první Fish n Chips sníst do jednoho místního městského parku, zatímco Adéla s Tomášem pokračovali do Mc na manažerské menu. Smažená ryba s hranolky mě neurazila, ale upřímně ani moc nezasytila, takže když jsem dorazil do Mc, neodolal jsem Tomášově nabídce dát si napůl ještě jedno manažerské combo. S plnými pupky jsme vyrazili zkusit své štěstí na poštu a zažádat o IRD number, které je nezbytné pro to, abychom zde mohli pracovat. Vyplnili jsme na poště žádost a ve frontě se dozvěděli o dalších náležitostech a kopiích dokladů, které je třeba doložit a tak jsme vyrazili do copy centra. Naštěstí bylo hned za rohem. Vytiskli jsme potřebné a vrátili se do fronty na poště. Jelikož bylo pondělí, bylo zde celkem dost backpackerů, kteří přijeli v pátek nebo v průběhu víkendu. Tím si vysvětluji, proč byli úředníci na poště řekněme ne tak ochotní, jak se o Novozélanďanech říká. Tomáš už pak prošel v pohodě, zatímco Adéla se musela vrátit domů pro originál mezinárodního řidičáku. Po mně pak ještě chtěli kopii další stránky z tohoto dokladu. Pán za přepážkou mi řekl, že bude lepší, když se vrátím až druhý den, což jsem ale nechtěl pochopit. Proto jsem vlítl do copycentra, rychle vytiskl zbývající stránku a už jsem stál zase ve frontě. Tentokrát na mě vyšla mladá úřednice, u které už vše prošlo hladce a já si tak mohl odškrtnout další splněný úkol. Teď už „jen“ zařídit banku a koupit auto. Uff. To druhé, tedy koupi auta jsem měl již poměrně nadosah, jelikož jsem měl večer domluvenou schůzku s Danem, který prodával své Subaru Legacy, které nejen dle fotek vypadalo víc než dobře. Vpodvečer jsme tedy s Tomášem vyrazili z Britomartu tentokrát za $10 za dvě jízdenky do Sylvian Parku, kde jsme měli s Danem sraz. Chvilku jsme čekali a pak už přijel. První pohled nebyl vůbec špatný. Nasedli jsme a vyrazili k Danovi před barák, kde jsme měli možnost si auto pořádně prohlédnout. Dan se hned ukázal jako férovej chlapík, řekl nám o všech plusech i mínusech (kterých bylo minimálně), navíc doložil dlouhou servisní historii. Pak jsme vyrazili na okružní jízdu, abych si autíčko vyzkoušel na vlastní kůži. Poněkud nervózní jsem usedl za volant na pravé straně a vrhnul se poprvé do levoproudého provozu. Auto šlapalo na rozdíl ode mě jako švýcarské hodinky. Benzínový dvouapůllitr pod kapotou byť v automatu o sobě dával vědět. Já jsem měl trochu problém s odhadem místa na levé straně, kor v úzkých uličkách, kde byla zaparkovaná auta tak, že jsem musel jet pravým kolem přes pruh, což byl jediný vodič, který mě měl držet na správné straně vozovky. Nicméně jsem tuto jízdu zvládl bez úhony. Dorazili jsme zpět k Danovi před barák a ještě dlouho povídali o životě na NZ. Dostali jsme spoustu rad a doporučení, které jsme využili v  následujících dnech. Nakonec jsme k Danovu údivu vyrazili k bankomatu, aby byl prodej stvrzen. Nebyl důvod auto nevzít a na cokoliv čekat. Takovou nabídku už neseženu, a tohle je přesně to co jsem hledal. Cena navíc také odpovídala mé původní představě i díky nízkému kurzu NZD. Kolem 11 večerní hodiny jsme tak vyráželi s Tomášem zpět do centra v mém  novém autíčku 🙂 Zaparkovali jsme dle doporučení Dana v ulici u přístavu, kde by mělo být volné parkování. To se také potvrdilo už jen kvůli tomu, že v této ulici parkovaly samé Backpackerské Campervany (rozuměj obytná auta). Cestou domů jsme se ještě stavili na doporučení Dana ve Wendys a dali si za $6 Valueander Combo (burger, cola, hranolky a zmrzlina). S radostným pocitem nově nabytého majetku a plným břichem jsem v tu ránu usnul 🙂

Moje nová kára – Subaru Legacy alias Legy

V úterý jsme po pozdní snídani vyrazili s Tomášem na první vyjížďku. Chtěl jsem konečně vidět otevřené moře a tudíž oceán, tak jsem zapíchl prst na mapě severně od Aucklandu na pobřeží Long Bay, kam dle mapy vedla cesta až těsně k vodě. Byla zima a pod mrakem, ale auto potřebovalo provětrat:-). Po důkladném prozkoumání a vyzkoušení funkčnosti všech možných i nemožných tlačítek a hejblátek jsme vyrazili. Po sjezdu z dálnice jsme se dostali do oblasti mezi pastvinami a dorazili jsme až k bráně, která nás dál nepustila. Všude kolem byly soukromé pozemky obehnané elektrickým ohradníkem a tak jsme se k vodě nedostali. Na oceán si tak budu muset asi počkat, až definitivně vyrazíme z Auckladnu na sever. Udělali jsme pár fotek a vyrazili zpět. Tentokrát sedl za volant Tomáš, aby si také vyzkoušel řízení v provozu nalevo. Díky své zkušenosti z motorky z Asie se do toho dostal celkem rychle. Shodli jsme se, že to není tak hrozné, jak jsme se toho obávali. Zaparkovali jsme opět u přístavu, a jelikož začínalo pršet, šli jsme domů, kde už jsme vydrželi až do večera.

Trable s bankou

Ve středu jsme měli naplánováno hlavně konečně otevřít bankovní účet. Jelikož nemá smysl chodit do banky v centru města, kde jsou dlouhé čekací lhůty, chtěli jsme otevření bankovního účtu v okrajové části města spojit i s nějakým výletem, ať konečně poznáme okolí Aucklandu. Po chvíli hledání na mapě padla volba na Henderson, kde jsem našel nejzápadnější pobočku ANZ v Aucklandu a odkud je to už kousek do Auckland Central Park. Vyrazili jsme do Copycentra, kde jsme vytiskli potvrzení rezervace našeho ubytování u Lewise přes Airbnb doufaje, že bude stačit jako onen dokument proof of address. Pak už jsme tedy vyrazili západním směrem. Celá cesta po dálnici byla jedno velké staveniště. Pak už jsme dorazili do komplexu obchodů. Zahlídli jsme i K-mart, který nám také doporučoval Dan. Nejdřív jsme ale chtěli rychle vyřídit banku. Paní v ANZ u přepážky nás samozřejmě nepotěšila a řekla, že jí náš dokument jak proof of address nestačí. Vyhledali jsme tedy ještě pobočku Kiwi banky, což je zde něco jako poštovní spořitelna. Za přepážkou jsme narazili na starší úřednici, která se zřejmě zaučovala a nevěděla si s námi rady, tak na nás poslala svou mladší asijskou kolegyni, která nám mile a ochotně vše vysvětlila, nicméně nám také vysvětlila, proč nemůže přijmout naší rezervaci jako doklad o ubytování. S nepořízenou jsme šli tedy probrat další strategii do food courtu. U Tomáše s Adélou opět zvítězil mekáč a já si dal Indickou masalu. V obou případech jsme narazili na celkem neochotnou obsluhu, což nám na dobré náladě rozhodně nepřidalo. Sepsali jsme dopis, potvrzující naše ubytování u Lewise, kterému jsme napsali, jestli to za něj můžeme podepsat. Lewis byl v práci a neodpovídal, tak mu Adéla zkusila zavolat. Lewis řekl, že nám dá večer jejich kontrakt o ubytování. Šli jsme pak ještě zkusit štěstí do konkurenční BNZ, kde nám řekli, že rezervaci z Airbnb nemůžou přijmout jako proof of address a že osoba, u které bydlíme a která by nám napsala potvrzení o ubytování, musí být také klientem BNZ. Jelikož s námi banky udělaly takhle rychlý proces, vyrazili jsme prozkoumat alespoň místní obchody. Prvním z nich byly čínské potraviny, kde měli na rozdíl od všech novozélandských supermarketů relativně levné ovoce a zeleninu. Jelikož na mě lezlo nachlazení, koupili jsme zde mj. citrony na čaj a česnek na grund česnečku. Pak jsme přejeli ke K-martu. Nejdřív jsme navštívili ještě jedny levné asijské potraviny, kde jsme sehnali opravdu levně různé konzervy a těstoviny alá 2 za cenu 1 atd. V K-martu jsme jako Backpackeři byli opravdu jak v Jiříkově vidění. Dají se tu sehnat hrozně levně všechny věci od elektroniky (redukcí, usb zásuvek,…) přes rybářské pruty, kempingové vybavení až po oblečení. Koupil jsem si redukci z NZ na EUR zásuvku a minišroubováčky na rozebrání nefunkčního dálkového ovládání centrálu od Legyho. Sem se určitě ještě podíváme, než vyrazíme do přírody. Pak jsme se ještě podívali vedle do Katmandu na výprodeje. Slevy opravdu radikální, bohužel ale kalhoty v mé velikosti neměli a tak jsme vyrazili sice bez banky, ale s plnými taškami nákupu domů. Adélu jsme s nákupem vyložili před barákem a jeli zaparkovat na naše oblíbené místo k Fish marketu. Cestou jsme ještě chtěli vytisknout dopis, který by nám Lewis večer podepsal, abychom ráno mohli hned vlítnout na banku. V copycentru už ale měli vypnuté pc, tak jsme si u usměvavé Indky před barákem koupili večeři a šli bydlet. Lewis nám dal contract a napsal nám text dopisu, stvrzujícího naše ubytování a řekl, ať to ráno vytiskneme a podepíšeme za něj a snad už nám to v bance projde.

Auckland je krásnej

Ve čtvrtek jsme měli na pořadu dne prohlídku Toyoty Estimy od jednoho kiwáka a samozřejmě udělat banku 🙂 Vyrazili jsme s Tomášem napřed, abychom vytiskli dopis na proof of address, ale copycentrum mělo zavřeno. Vyrazili jsme tedy na prohlídku campervanu. Když jsme dorazili  na místo, objevil se kiwák, kterej vypadal jak Jack Nicholson. Vydali jsme se hned na zkušební jízdu. Tomáš Estimu nešetřil a řezal zatáčky, ale auto drželo. Kiwák nám mezitím vysvětlil, proč nemá rád Australany a jací jsou rivalové v rugby. Pak jsme auto pořádně prohlédli a vše vyzkoušeli. Byli jsme už s Tomášem jak sehraný tým mechaniků formule 1 😀 Nakonec si Tomáš s Adélou dali čas na rozmyšlenou a řekli kiwákovi, že se v případě zájmu ozvou. Pak jsme ještě chvíli diskutovali o plusech a mínusech koupě. Pak jsme se jedné místní paní dotázali na nejbližší copycentrum a banku a vyrazili zkusit své štěstí v boji o bankovní účet. Dorazili jsme na doporučení paní do warehousu, kde jsme kromě kopírování našli taky levné mobily, redukce na EUR zásuvky a další kancelářskou techniku. Chtěl jsem koupit ještě baterku do dálkového ovládání od centrály, ale neměli ji, nicméně mi paní prodavačka poradila, že v obchodě jménem Dick Smith by ji měli mít. Jelikož už nám začínalo kručet v břiše, zajeli jsme do Wendy’s na Valueander Combo. Pak už jsme si to namířili přímo do ANZ banky. Chvíli jsme čekali, než se nás ujala paní bankovnice. Jelikož měli ale málo židlí, počkal jsem, ať si nejdřív vyřídí účet Tomáš s Adélou a pak půjdu na řadu já sólo. Aspoň se zlepším v komunikaci. K tomu jsem se ale nedostal, jelikož paní bankovnice náš proof of address, ve který jsme již vkládali všechny naděje, nepřijala. Hororový příběh o bankovním účtu teda pokračuje. Skočil jsem si rychle do Dick Smithe pro baterku, vložil jí do klíčku, ale bohužel centrál na dálku nefungoval. Rozhodli jsme se ještě poslední síly a naděje vložit do Kiwi banky. Po další zhruba čtvrthodince čekání se nás ujala asiatka ve středních letech, která nás opět požádala o pasy a proof of address. Zkušeně a sebevědomě jsme vytáhli naše lejstra. Nejdřív šel na řadu Tomáš. Paní ťukala do klávesnice, zkoumala pas a po chvíli začala vyplňovat kartičku s číslem účtu a tisknout dokumenty k podpisu. Pak vyřídila Adélu a na závěr mě. YES! YES! YES! Máme účet. Pak jsme ještě u okénka dostali kartu a bylo hotovo. S dobrou náladou jsme vyrazili do Pack n Save, což je tady něco jako u nás Makro. Nakoupili jsme si každý po svém, co jsme uznali za vhodné a pak ještě karton nefalšovaných Plzní, jelikož nás čekala poslední noc u Lewise, který psal, že si dáme večer pifko na rozloučenou. To se také stalo, a jelikož i Lewis nakoupil nějaké zásoby, dokážete si představit, jak večer probíhal a jak nám asi bylo. Jinými slovy jak jsme začali, tak jsme u Lewise i skončili. Dokonce se s námi, ač nechtěně přišel rozloučit noční hlídač objektu, čímž párty skončila 🙂