Zrození cestovatele

Když jsem byl malej kluk, cestování pro mě znamenalo něco výjimečného. Už jen stát na hraniční čáře u patníku například mezi Českou Republikou a Polskem v Krkonoších na Škole v přírodě pro mě byl magický pocit. Nebo výpravy na nákupy do Německa s babičkou a strejdou z Mariánských Lázní, kde jsem trávil většinu prázdnin, pro mě měli vždy sváteční nádech výjimečnosti. Nemluvě o dovolené u známých v Hamburku, kde jsem poprvé ochutnal slanou mořskou vodu a následná rodinná dovolená v Holandsku. To bylo nejdál, kam jsem se jako dítě dostal. A cestování letadlem, to mě fascinovalo ač jsem ho znal jen jako pozorovatel na vyhlídkové terase na Ruzyňském letišti, kam jsme jezdili vítat a vyprovázet tetu se strejdou z Kanady. Vydržel bych tam vždycky hodiny, kdyby mě rodiče nemuseli doslova odtrhnout od zábradlí. Tím vším chci říct, že cestování pro mě bylo všechno možné jen né samozřejmost.

Později mě už jako náctiletého několikrát vzali rodiče spolužáka ze základky Jardy na jejich rodinnou dovolenou do Chrovatska. Na svou první velkou cestu jsem si ale ještě musel pár let počkat.

Po studiích jsem začal pracovat v televizi a po pár letech jsem se dostal k produkci sportovních přenosů, takže jsem se občas podíval pracovně do dalších evropských zemí, ale to stále nebylo to pravé cestovatelské dobrodružství.

Potřeba změny

Po několika letech strávených pracovně převážně zavřený v temné vysílací místnosti jsem začal čím dál více pociťovat vnitřní volání po změně. Začal jsem žít trochu aktivnějším životem ve volných chvílích jsem se věnoval sportu v podobě cyklistiky, běhu kombinovaného s venkovní posilovnou. Často mě na pravidelných večerních výbězích doprovázel kamarád Tomáš, který byl na rozdíl ode mě ostřílený cestovatel. Jakožto vystudovaný vietnamista a online podnikatel trávil podstatnou část roku v Jihovýchodní Asii. O svých cestách mi při našich běžeckých seancích vyprávěl a já jsem nadšeně poslouchal a tak trochu jsem mu tenhle způsob života záviděl.

Osudový impuls

Po pár měsících Tomáš zase odletěl, ale zůstali jsme v kontaktu a já na internetu pozoroval jeho putování po světě. Pak mi od Tomáše jednou přišla zpráva s nečekaným návrhem. Zeptal se mě, jestli nechci zkusit zažádat o Working Holiday víza na Nový Zéland. V tu chvíli jsem si nedokázal představit, že bych se jen tak z ničeho nic sbalil, dal v práci výpověď a odletět bez jakýchkoliv jistot na druhý konec světa. Navíc jsem neměl našetřeny žádné peníze a moje tehdejší přítelkyně, se kterou jsem bydlel, kvůli své diagnóze nevyléčitelné choroby (RS) odcestovat nemohla. Proto jsem Tomášovi napsal, že by mě to sice moc lákalo, ale že si to nemůžu dovolit. Tomáš mi jen napsal ať o tom přemýšlím.

A to se taky dělo. Nebyl den, kdy bych o tom bláznivém návrhu při svých zimních večerních výbězích nepřemýšlel. Navíc náš vztah s přítelkyní dostával první trhlinky, což dospělo až k rozchodu a to pro mě bylo jasné znamení a definitivně jsem se tehdy rozhodl, že nemám na co čekat a že to musím zkusit.

Víza

Začal jsem tedy studovat podmínky žádosti o Working Holiday víza, přidal jsem se do několika FB skupin a četl blogy lidí, kteří na Zélandu byli. Neustále jsem netrpělivě sledoval stránky Zélandského imigračního úřadu, kdy zveřejní přesný termín otevření programu na další rok a spuštění žádostí o víza. Jelikož systém žádosti o víza fungoval stylem „kdo dřív přijde, ten dřív mele“ (dnes už to tak myslím nefunguje) a počet žadatelů mnohonásobně převyšuje omezený počet víz, jde o obrovský nápor a roli hraje každá vteřina. Proto jsem si čekání na den D zkracoval trénováním vyplňovaní online žádosti pro žadatele ze zemí, které mají program otevřený celoročně. To se mi později dost vyplatilo.

Čekání na spuštění registrace Working Holiday víz

Týden před otevřením programu zveřejnila Zélandská vláda na imigračním webu termín spuštění registrace a vízová horečka a nervozita začala stoupat. Pak už konečně nadešel den D a já byl 4. března 2015 hodinu a půl před půlnocí připravený u počítače se stabilním internetem a se všemi potřebnými dokumenty. Připadal jsem si jak bojovník v první linii těsně před prvním výstřelem. Půl hodiny jsem obnovoval stránku na webu imigračního a přesně ve 23:00 se konečně objevilo tlačítko „Apply“ !!! Díky předchozímu trénování jsem měl v historii prohlížeče uložené údaje, které se mi tak automaticky doplňovali do jednotlivých kolonek. Žádost se skládala z několika stránek. Zpočátku šlo vše hladce, ale při přechodu na stránku s informacemi o zdravotním stavu žadatele se mi prohlížeč zasekl a zůstal jsem koukat na bílou obrazovku s kurzorem symbolizujícím načítání stránky. Při trénováním jsem měl změřeno, že celá žádost mi trvá cca 5 minut. Tuhle „bílou smrt“ jsem měl na obrazovce asi 10 minut. Krve by se ve mě nedořezal a tolik sprostých slov jsem snad v životě neřekl. Pak se najednou stránka Health objevila. Tep jsem měl tak 250. Rychle jsem doplnil zbývající údaje a na poslední stránce žádost odeslal s tím, že jsem příliš nepočítal s úspěchem vzhledem k té prodlevě. Později jsem se ale na FB skupině dozvěděl, že jsem nebyl zdaleka jediný, komu se to zaseklo. Zkrátka byl problém v přetíženém serveru Zélandského imigračního. Takže naděje žila dál. Po týdnu, kdy už jsem pomalu přestával doufat mi najednou přišel vymodlený mail od Zélandského imigračního úřadu, ve kterém byla ta nejkrásnější věta

Dear Vojtech Maly

We are pleased to advise that your application for a work visa under the Working Holiday Scheme has been approved.

V tu ránu, aniž bych si to pořádně uvědomoval, se zásadně změnil můj dosavadní život, který nabral nečekaný a totálně nový směr. Velké přípravy mohli začít!