Northland
Mapa naší cesty na sever
Pátek 25.9.2015
Všechno začalo v pátek 25. 9. dopoledne. Klasika snídaně. Poklidili jsme byt, umyli nádobí, zametli a vynesli smetí. Pak jsme se nasoukali do svých nových, poněkud těsnějších příbytků a vyrazili vstříc novým dobrodružstvím.
Než jsme vyrazili z Aucklandu, potřebovali jsme ještě nakoupit nějaké jídlo. Já jsem měl v jednom autoshopu z předchozího dne objednané zatmavovací folie, aby mi nikdo nevykoukal moje harampádí a abych mohl přes noc kempovat i na parkovištích v ulicích měst. Hlavní důvod byl ale samozřejmě zloději. Než jsme sem odletěli, často jsem slýchal, že Zéland je bezpečná země, že se tu nekrade, dokonce auta že se tu nezamykají. Bullshit. Realita je bohužel jiná. Minimálně co se okolo Aucklandu týká. Ale známe i příběhy, jak si mladí hajzlíci na parkovištích u velkých tracků vytipujou auta s plnou nádrží, rozbijou okýnko a jedou si užít zadarmíko pořádnej roadtrip. No, a když dojde béňo, tak to prostě pošlou ze skály. Ale to jsem se trochu rozvášnil. Každopádně jsem byl domluvený, že jakmile folie dorazí na krám, tak mi zavolají. Už jsme ale potřebovali odjet a nikdo nevolal. Vzal jsem tedy iniciativu do svých rukou, překonal jazykovou bariéru a zavolal sám. Zvedla to slečna, která mi oznámila, že kolega, který vyřizoval moji objednávku, má zrovna zákazníka a že mi hned, jak ho vyřídí, zavolá zpět. Nezavolal. Po hodině volám znovu, že už potřebuju odjet a jestli tam tedy folie jsou a můžu je vyzvednout. Nejsou, dneska nedorazí, zkuste to po víkendu.
Tak to bychom měli. Jedeme dál. Vyrazili jsme tedy vyzvednout kempingový dvojvařič, který „gambler“ Tomáš opět vyhrál v aukci na Trademe. To klaplo bez problémů a vařič nám předala milá paní podobná herečce Tereze Brodské. Vařič nepoužitý, úplně nový a o 15%%EDITORCONTENT%%nbsp;levnější než nový v obchodě.
Pak už jsme vyrazili na výpadovku z Aucklandu, kde jsme ještě v obchodní zóně vyzvedli elektro konvertory, abychom mohli z autozásuvky nakrmit naše notebooky a další zařízení potřebující k životu 220V. Koukal jsem po foliích na okna ale bohužel neúspěšně. Musím zkrátka doufat, že si mého Legyho nikdo nevyhmátne. V obchodní zóně jsme narazili i na obchod Bunnings, což je něco jako naše OBI. Tam pro nás budou mít určitě spoustu užitečných věcí. Suše jsme tam vešli a celý obchod prošmejdili. Já našel kempingový vařič podobný jako od Terky Brodský a ještě o 10%%EDITORCONTENT%%nbsp;levnější. Paráda. Teď už jenom bombu s plynem a můžou začít hody. Jo bombu s plynem, to se lehce řekne, ale hůř shání. Velká 9kilová bomba tu navíc stojí víc, než ten vařič a k tomu ještě potřebujete redukci na tu velkou bombu za dalších 10 vočí (rozuměj dolarů). Redukci jsem koupil, bombu nikoliv, protože ji prodávali za tu nehoráznou cenu prázdnou. Tssss. Na pumpě bude určitě levnější. Nebyla. Každopádně případ bomby jsme si schovali na další den a už ne tak suše jsme došli k autům. Strhla se slušná průtrž mračen a my do toho nečasu vyrazili konečně na sever.
Jelikož jsme se v Bunnings slušně zasekli, přehodnotili jsme plán naší první štace a dnešní cíl cesty radikálně přiblížili Aucklandu. Na malém poloostrově jsem našel kemp v přírodní ptačí rezervaci nesoucí název slavného anglického spisovatele Vildy Roztřesenýho oštěpu. Cestou jsme ukojili náš hlad ve Wendys combem Valuenator (burger, hranolky, kola, zmrzlina).
Do kempu jsme dorazili za tmy. U otevřené brány bylo napsáno, že brána se pro vjezd aut zavírá v 7 večer. Bylo 8 večer. Potichoučku jsme dojeli k další bráně, tentokrát zavřené. Před bránou na sloupku nepřehlédnutelně svítilo zelené tlačítko, které doslova nutilo vystoupit z auta, oběhnout ho a zmáčknout a ejhle, brána se pomalu začala otevírat. Projeli jsme dovnitř a brána se za námi zaklapla. Scénka jak z Jurskýho parku. Dojeli jsme až na parkoviště u kempovací louky. Hledali jsme recepci, nebo jakékoliv jiné místo, kde bychom mohli zlegalizovat náš vjezd zapsáním se a zaplacením almužny. Místo toho jsme našli osamělou telefonní budku, která z dálky svítila blikajícím světlem. Návod nabádal ke zvednutí sluchátka, které už se o vše postará. Po dlouhém vyzvání se na konci ozvala rozespalá paní, která nám oznámila, že už je po zavíračce a že se můžeme ubytovat až druhý den v 8 ráno. Nakonec jsme z ní ale dostali alespoň svolení, že když už jsme tam, tak tam můžeme zůstat.
Ráno v kempu pana spisovatele
Sobota 26.9.
Druhý den ráno v kempu Williama Shakespeara bylo krásně. Já jsem si trochu přispal, a ve chvíli, kdy jsem vstával, Tomáš s Adélou už měli za sebou rozhovor s rangerem. Ptal se, jestli jsme platili, tak mu Tomáš vysvětlil, že jsme platit chtěli, ale už to nešlo. Ranger nad tím jen mávl rukou. Prý byl hodně upovídaný a dal nám spoustu doporučení a rad. Pak jsem šel okusit místní umývárnu a absolvovat ranní hygienu. Cestou kempem jsem potkal hejno pávů.
Zanedlouho přijel opět ranger ve svém pickupu, zastavil u nás a z korby vzal prázdný 5l plastový kanystr, který Tomášovi věnoval a řekl, že si na něj akorát musí koupit kohoutek. Tak takovou štědrost jsme nečekali a to ještě nebylo vše. Za cca další čtvrthodinu se opět ranger vrátil a tentokrát vzal z korby pickupu prázdnou 9kg bombu na plyn, kterou také věnoval Tomášovi s Adélou. Jen tak mimochodem, samotná taková bomba stojí asi 50$, tedy asi 800Kč. Poradil nám i kde ji nechat doplnit. Ještě jsme se pak šli podívat na pláž na rybáře, kteří připravovali zátah sítě, a vyrazili jsme dále na sever.
Ranní zátah rybářských sítí
Točená Plzíňka v Puhoi
Jeden z mnoha stromů Kauri
Stále jsme však řešili zásadní existenční problém a to naplnění bomby plynem resp. její vyměnění za menší a plnou, abychom si mohli uvařit na svých nových vařičích. Cesta nás zavedla až do místního OBI č. 2, chcete-li Hornbachu, který nese název Mitre10. Bomby tu však nedoplňují a lze pouze vyměnit prázdnou za novou. Tomášovi však jejich nově nabytou bombu nevzali, jelikož byla zrezlá. Já jsem se nakonec rozhodl, že si zde pro své potřeby alespoň pořídím menší 4kg bombu, která mi snad bude stačit, a holt budu doufat, že mi ji někde na benzínce doplní. To se mi povedlo na benzínce Mobil o pár kilometrů dál, která disponovala LPG stojanem. Za 15 babek jsem ji měl vturánu plnou. 3x hurá! Tomáš s Adélou tu svou nedoplňovali, jelikož ji chtěli vyměnit za menší.
Pak už jsme začali shánět místo, kde bychom přenocovali. Mobilní aplikace nám nabídla jeden kemp v ptačí rezervaci opět na poloostrově Tawharanui Peninsula (byli jsme na ně nějak vysazení:-)), který se nám na první pohled zalíbil. Sice opět placený, ale už jsme to nechtěli komplikovat. Po příjezdu do kempu jsme opět našli telefonní budku. Už jsme věděli, co se po nás chce, tak jsem zvedl sluchátko a na dobrou čtvrthodinu se ponořil do poslechu harmonické selekce uklidňující hudby, kterou občas vyrušil hlas automatu oznamující, že momentálně řeší požadavky jiných zákazníků a brzy se dostanu na řadu. Když jsem se po čtvrthodině na řadu nedostal, zavěsil jsem. Projeli jsme bránou a pokračovali dále do rezervace. Ptáci byli doslova všude a běhali nám do cesty. Po chvíli šnečího tempa jsme dorazili na rozcestí. Cesta doleva oznamující vjezd do kempu byla uzavřená. Jeli jsme proto dál rovně, až jsme dorazili na parkoviště. Vůbec jsme si nebyli jistí, jestli je zde možné parkovat přes noc, když je cesta do kempu zavřená, ale viděli jsme zde parkovat i nějaké campervany, tak jsme zaparkovali také s tím, že uvidíme, jak se situace vyřeší, kolik aut tu zůstane a zda přijede i nějaký ranger. Když jsme zaparkovali, vyrazil jsem na průzkum okolí a našel mapu areálu, ze které jsem ale nic moc nového nevyčetl. Kemp ležel zhruba tím směrem, kterým vedla ona zavřená cesta. Našel jsem zde číslo pro booking, na které jsem se pokusil opakovaně zavolat, ale vždy jsem si jen poslechl již notoricky známou písničku.
Jak se blížil večer, auta postupně z parkoviště začala mizet, až jsme zůstali na parkovišti jako jediní. Už se nám ale nechtělo nikam jezdit, ani jsme neměli kam a tak jsme zůstali s tím, že pokud nás nikdo přes noc nevyžene, tak brzo ráno vyrazíme pryč. Pak jsem napojil vařič na bombu, otočil kohoutkem a škrtl zápalkou v domnění, že se hořák rozhoří. Hořák chrlil spoustu voňavého plynu, ale i při opakovaném škrtání ne a ne chytnout. Zkusil jsem tedy druhý hořák, ale stále se nic nedělo. Pokusil jsem se více otevřít plyn, až jsem skoro vykroutil kohout a po asi stém škrtnutí na chvíli hořák chytl. Teda půlka hořáku, z té druhé nadále sršel jen plyn. Byl jsem z toho doslova otrávený. Pak jsme zkusili na bombu zapojit Tomášův vařič, který vypadal o trochu kvalitněji provedený. Ten chytl bez problémů na první pokus. Ok, takže až cestou potkáme Bunnings, omlátím jim to o hlavu.
Když padla tma, udělal jsem ještě pár nočních fotek hvězd a siluety zajímavě rostlé skupinky stromů na obzoru a šli jsme spát.
Neděle 27.9.
Další den jsme vstali dle plánu v 6 ráno. Moc se už ani spát nedalo, jelikož park byl plný ptáků všech možných druhů a čeledí a každý si chtěl prosadit svou. Bohužel tenhle orchestr nebyl vůbec sladěný ba dokonce každý „zpíval“ úplně jinou písničku. Zlatá smyčka z telefonu. Rychle jsme tedy popakovali věci a rychle ale pokud možno neslyšně jsme se jali vypařit se z parku. Cestou se nám naskytl krásný pohled na ovečky polehávající ještě v ranní rose, kterou pomalu začínalo rozpouštět sílící slunce. Pak jsme přejeli co nejpomaleji přes můstek zkonstruovaný z ocelových trubek, které se při přejetí autem rozezněly do poměrně silného řinčení. Po přejetí mostku jsem si uvědomil, že jsem na parkovišti nechal plynovou bombu, kterou jsem pro jistotu přes noc nechal za autem. Otočil jsem se a absolvoval znovu akci můstek. Několik ovcí se napřímilo. Na parkovišti jsem rychle naložil bombu a jel zpátky. Stálo už téměř celé stádo ovcí a které ještě ležely, vstaly hned, jak jsem najel na mostek. Po chvíli jsem zahlédl přeletět nade mnou několik pestrobarevných papoušků. V úžasu jsem málem sjel z cesty. Pak už jsem se konečně dostal k bráně, která se po zmáčknutí tlačítka poslušně otevřela. Projel jsem a oddechl si. Za bránou už čekal Tomáš s Adélou zvědaví, proč mi to tak dlouho trvalo.
Na pořadu dne jsme měli v plánu přejezd do kempu, do kterého jsme původně chtěli dojet již v pátek. V první řadě jsme se ale potřebovali umýt, vyčistit zuby a nasnídat. V prvním větším městě po cestě (Wellsford) jsme zastavili na benzínce s McDonaldem. Zde jsme tedy natankovali plné nádrže a vzali útokem „mekáčovskou“ snídaňovou nabídku. Zároveň jsme zde využili sociální zařízení pro ranní hygienu. Tomášovi se dokonce povedlo zde vyměnit starou bombu za novou. Za pomoci internetového připojení opět značky McDonalds jsem si na Facebooku přečetl komentáře k mému pátečnímu dotazu ohledně zajímavostí, které neminout při cestě po Northlandu. Vyčetl jsem zde, že po cestě budeme míjet Waipu Caves, což je jeskyně významná tím, že v ní žijí světélkující červi. Budeme mít během dnešní tranzitní etapy alespoň jednu turistickou zajímavost.
Výhled na konci tracku
Svítící červi v jeskyni Waipu
Večeře v kempu Uretiti
Pondělí 28.9.
Ráno jsme se jako vždy spakovali a vyrazili jsme k bráně. V hlavě jsme měli včerejší kód na otevření závory a doufali jsme, že bude stejný a že se tak nepozorovaně vytratíme z kempu. Tomáš s Adélou jeli přede mnou a měli štěstí, že před nimi jelo auto, které znalo dnešní kód, a rychle projeli za ním, což už jsem já nestihl a závora se zavřela. Hnedka z kanceláře vyběhla paní a ptala se, jestli jsem zaplatil. Poslušně jsem tedy řekl, že ještě ne. Vyskočil jsem z auta a šel za ní do kanceláře, abych zaplatil 15 dolarů. Ještě jsem se jí omluvil a vysvětlil jí, že jsem chtěl jen projet bránou, za kterou bych zastavil a šel jí zaplatit. Ano stydím se. Úmysl jsem měl trošičku jinačí 🙂
Pak už jsme tedy vyrazili směrem k okresnímu městu Whangarei, kde měl Tomáš druhý den vyzvedávat ledničku. Ve městě jsme se nejdříve dosyta najedli a následovala reklamace mého vařiče v Bunnings, která proběhla bez problémů. Na parkovišti jsem pak vařič napojil na bombu, ale problém víceméně přetrvával. Jeden hořák tak nějak jakž takž chytnul, ale druhý vůbec. Nicméně jsme usoudili, že to chce asi čas, tak jsem si ho nechal. Ještě před vyhledáním místa na přespání jsme v místním obchodním centru doplnili zásoby.
Pak už jsme se vydali hledat free parkoviště se záchody Wooleys Bay Car park, který byl od Whangarei vzdálený cca 35 km. Na místo jsme dorazili těsně před setměním. Byl to takový zatravněný plácek kousek od pláže. Záchody zde opravdu byly. Splachovací a i s umyvadlem. Nikdo jiný tam neparkoval. Já jsem zacouval k lavičce, což měl Tomáš taky v úmyslu, ale ne tak úplně jejich Estima. Z ničeho nic mu nešlo zařadit. Chvíli jsme se snažili přijít na to, čím by to mohlo být, ale pak jsme to vzdali. Ráno moudřejší večera. Nakonec to však Tomášovi nedalo a ještě chvíli si s tím hrál, až se najednou rozjel. Čím myslíte, že to bylo. Banalita. Věc, kterou dělá člověk podvědomě. U manuálu když chcete zařadit, zmáčknete spojku a u automatu když chcete zařadit z parkovačky, musíte zmáčknout brzdu 🙂
Woolays Bay car park – naše útočiště pro následující dvě noci
Úterý 29.9.
V úterý jsme dopoledne tedy konečně vyrazili pro ledničku. Pak jsme pokračovali do našeho oblíbeného Reduce to Clear, kde seženete za hubičku všelijaké potraviny, které asiati někde splaší. Vedle tohoto obchodu byl krámek Supercheap Auto, kam jsme s Tomášem nakoukli a hle, sehnal jsem tam mé vysněné zatmavovací folie, které jsem si objednával v Aucklandu. Hurááá. Konečně budu mít kousek soukromí.
Nakonec jsme se rozhodli, že se vrátíme na včerejší parkoviště a ještě jednu noc zde strávíme, než vyrazíme dále na sever. Budeme tak mít aspoň celý den na cestu. Jelikož jsme už po několikáté míjeli značku Whangarei Falls, nedalo nám to a zajeli jsme se na vodopád podívat. A vůbec toho nelitujeme. Pak jsme se ještě kousek od našeho parkoviště zastavili na pláži, kam se sjíždějí surfaři z celého okolí a chvílí jsme je pozorovali.
Whangarei Falls
Když jsme dorazili na naše kempovací parkoviště, byli tam asi 3 auta (campervany), což nás trošku překvapilo vzhledem k tomu, že jsme tam předchozí noc byli úplně sami a za celou dobu tam nikdo nepřijel. Hnedka jsem začal nalepovat folie a řeknu vám, že to nebyla vůbec sranda. Udělal jsem zkušebně jedno okýnko, a jelikož už se začalo stmívat, zbytek jsem nechal na druhý den.
Pláž se surfaři
Středa 30.9.
Ve středu jsem se po snídani vrhl na „dotintění“ auta (tint film = zatmavovací folie na okýnka). No řeknu vám to bez servítku, byla to hrozná pakárna. Jestli jsem byl někdy manuálně zručnej, tak v tuhle chvíli to rozhodně nebylo. Folie se lepila na všechno možný jen ne na okýnko. Do toho se muchlala, no prostě hrůza. Solidně jsem se u toho zapotil a nejen kvůli tomu, že svítilo sluníčko a já byl zavřenej v autě jak v nějakým skleníku. Každopádně jsem to nakonec jakž takž dodělal a mohli jsme vyrazit na cestu.
Toho dne jsme opět díky mému dotazu na Facebooku dostali tip na jeden ostrov (poloostrov) s kampem za $15 s tím, že na tomto poloostrově jakožto jednom z mála míst na NZ lze spatřit při troše štěstí legendárního ptáka kiwi. Dojeli jsme do kempu a už nás vítal milý, holohlavý „ekologický nacista“, který nás nejdříve řádně zkasíroval, pak nám řekl, kde můžeme zakempovat, ale hlavně nám poradil kdy, kde a jak hledat kiwiho. Jedná se o nelétavého ptáka, který je aktivní hlavně v noci, kdy se samec svolává vysokým tónem se samičkou. Pán nám volání samičky i samce názorně předvedl pomocí svého hvízdání. Na závěr se zeptal, jestli máme lampičky s červeným světlem, jelikož kiwi je světloplachý.
Po zabydlení jsme si uvařili večeři za přítomnosti ochočených kachen, žebrajících o jakýkoliv kus žvance jako psi. Jedna mě dokonce v nestřežené chvilce, kdy jsem si hleděl své pánve, štípla do nohy, abych jí alespoň drobek chleba podal. Kachny doslova žraly z ruky. Nicméně jsme tu byli přece jen kvůli trochu jinému ptáku. Po setmění jsme tedy vyrazili s červenými světýlky na okružní výpravu, kolem celého poloostrova. Vzpomněli jsme si na letní tábory a noční bojovky :-). Hned na začátku, když jsme vešli do lesa, jsme uslyšeli podivný zvuk. Dle doporučení nacisty jsme zůstali nehybně stát a čekali, jestli kiwi projde kolem. Neustále jsme slyšeli z houští podivné skřeky. Nakonec se skřek ozval z korun stromů a my tak pochopili, že to asi nelétavý kiwi nebude. Inu šli jsme dál. Cestou jsme potkali několik dalších výletníků dychtivých po spatření kiwiho. První půlku výpravy jsme prošli celkem rychle a bez úspěchu. Pak jsme chvíli pokračovali po silnici a u branky jsme opět hupsli do lesa. Po chvíli jsme zaslechli šustění listí kousek od nás. Zůstali jsme opět stát jako zkamenělí. Stále jsme slyšeli šustění listí a občas i hvízdnutí podobné právě takovému, jaké nám předváděl nacista. Čekali jsme tak dobrých 10 minut. Pak jsem do houští zasvítil mojí silnější baterkou. Zvíře se ale bohužel asi leklo a šustění se od nás začalo vzdalovat. Pokračovali jsme tedy po pěšince dál. O pár desítek metrů se předchozí situace opakovala. Nakonec jsme došli do kempu a celkem unavení a zklamaní jsme se rozešli do svých pojízdných domovů.
Toho večera jsme tedy bohužel kiwiho nespatřili, ale alespoň jsme ho slyšeli a snad ještě bude příležitost ho spatřit ať už na stejném, nebo na jiném místě. V nejhorším to jistí zoo. Druhý den před odjezdem jsem si alespoň kiwiho natočil vycpaného na recepci kempu.
Čtvrtek 1.10.
Ve čtvrtek při snídani jsme se rozhodli, že je ten pravý čas dosáhnout vrcholu naší cesty a tak jsme se vydali na nejdelší štaci s cílem dojet na úplný sever, tedy na nejsevernější místo NZ tedy Cape Reinga. Ve skutečnosti to není úplně nejsevernější kus novozélandské pevniny, nicméně je to nejseverněji položené místo, kam se člověk může dostat.
Cesta to byla opravdu dlouhá, jelikož Cape Reinga leží na severním cípu 100km dlouhého výběžku. Dojeli jsme tedy na úpatí výběžku, odkud už vede jen jedna cesta vzhůru. Když nám začala oběma svítit rezerva, trochu jsme znervózněli, jestli cestou na sever vůbec je nějaká benzínka. Google maps nás naštěstí uklidnily. K nejbližší benzínce to je 15 km. Když jsme ujeli asi 30km, opět jsem trochu znervózněl. Svištěli jsme 100km rychlostí a ve chvíli, kdy jsem přejel jeden z horizontů, na vozovce (naštěstí v pravém pruhu) se objevil bažant. Modlil jsem se za něj, aby zůstal vpravo, a nerozhodl se na poslední chvíli přeběhnout silnici. Samozřejmě se bohužel rozhodl špatně. Vběhl mi přímo pod kola, tudíž jsem neměl žádnou šanci střetu zabránit. Smutná situace nabrala alespoň trochu komičtější spád ve chvíli, kdy jsem se podíval do zpětného zrcátka a uviděl oblak peří. Výjev jako z disneyovky, kde kočka honí ptáka. Pak už jsem viděl, jak mě Tomáš za mnou problikává. Zastavili jsme u krajnice a rozhodovali se, co budeme dělat s prázdnými nádržemi. Google maps nás odkazoval ještě na jednu, poslední benzínku severně od nás. Riskli jsme to. Benzínku jsme naštěstí opravdu našli, ale při pokusu natankovat se zdálo, že je na suchu. Za chvíli přijeli k protějšímu stojanu nějací němci, také dychtivý po palivu. Nakonec se paní od benzínky, vychutnávající si naproti v motorestu odpolední kávičku slitovala a poradila nám, že musíme nejdřív u automatu zaplatit a poté za danou částku natankovat. Zajímavý systém. Němci neváhali a suverénně nás předběhli. Naštěstí zbylo na plné nádrže pro nás oba, a my jsme tam v klidu mohli pokračovat vzhůru.
Tomuhle kýči těsně před samotným Capem se nedalo odolat
Máte pocit, že jste na konci světa. Před váma už je jen oceán.
Jak jsme se postupně blížili k Capu, zjevoval se nám čím dál tím magičtější pohled. Nakonec jsme to nevydrželi a cca 1km před koncem silnice jsme museli zastavit na krajnici a pokochat sebe i naše fotoaparáty nezapomenutelným výhledem. Ten vygradoval ve chvíli, kdy jsme vstoupili na pěší cestu k majáku. Těžko slovy popsat, jaký je to pocit, když se ocitnete na místě, kde kolem dokola na obzoru nevidíte nic jiného než moře, oceán, vodu, pod sebou netknutou pláž a ukazatel, který vám napoví, kterým směrem a jak daleko je který kontinent, či severní pól. A slyšíte jen šumění příboje. Je to opravdu magické místo a ještě magičtější je ve chvíli, kdy si přečtete, že pláž pod vámi je posvátná tím, že Maoři věří, že po této pláži do oceánu putují duše zemřelých. Tohohle místa se asi člověk nemůže nabažit. Asi si dokážete představit ten objem dat, který naplníte všemi fotkami a videi, které na tomhle místě pořídíte.
Nicméně cca po čtvrthodině jsme usoudili, že je čas vydat se zpět a uvolnit tak místo dalším, ať mají šanci pořídit nějaký ten snímek bez nebo alespoň s minimem turistů. Cedule po cestě na parkoviště nabádala k cca 20minutové procházce na krásnou písečnou pláž. Tomáš s Adélou byli hladoví, tak se vydali rovnou k autu. Já jsem si ale tenhle kouzelný okamžik nemohl nechat ujít a vydal jsem se tedy na pláž sám. A s úsměvem od ucha k uchu a fascinován tímto místem jsem dorazil na liduprázdnou pláž. Jeden pár vracející se z pláže jsem potkal cestou dolů a s druhým (posledním) párem jsem se akorát vystřídal, když jsem k pláži dorazil. Chvíli jsem jen tak stál a nasával tu atmosféru. Pak mi to ale nedalo, svlíkl jsem se do trenek a skočil do vln v místě, kde se střetává Tasmánské moře a Tichý oceán. Wow. Prostě paráda. V tu ránu jsem si vzpomněl, jak v jedné ze svých knih Ota Pavel popisuje koupání v Berounce jako očistu podobnou té, když se lidé snaží smýt své hříchy v posvátné řece Ganga. Voda byla ale studená a slunce už bylo docela nízko, tak jsem udělal ještě pár záběrů a fotek, oblíkl se a vyrazil zpět.
Cape Reinga – maják s rozcestníkem
Následovalo hledání nějakého freekempu, kterých mělo být kolem Capu několik, což sice byla pravda, ale všechny v pěší dostupnosti, tedy nedostupné auty. Po krátké poradě jsme se rozhodli kousek vrátit zpět a dojet do placeného kempu Tapotupotu na západní straně výběžku. Cestou zpět nás oslňovalo bronzové slunce, a tak jsme na poslední chvíli změnili plán a ještě rychle svištěli na Cape, abychom si vychutnali toto magické místo se vším všudy, včetně západu slunce. Dorazili jsme opravdu takříkajíc za pět minut dvanáct, jelikož slunce začalo akorát „lízat“ hladinu oceánu. Pak už to šlo hodně rychle a za cca minutu se slunce kompletně schovalo za obzorem, na kterém už zůstal jen bronzový odlesk. Krása. Nutno podotknout, že počasí nám vyšlo naprosto dokonale. Azuro a nebe bez mráčku. Jelikož se po západu ale začalo hodně rychle stmívat, vyrazili jsme už doopravdy do kempu.
Cape Reinga – maják a za ním už jen samá slaná voda
Po štěrkové cestě jsme nakonec dorazili do kempu, kde nebyla žádná recepce, jen malá infocedule se dvěma schránkami. V jedné byl pytlík s formulářem na vyplnění osobních údajů, do kterého se přidalo $6 a celý obsah pytlíku se vhodil do druhé schránky. V kempu byly suché záchody s umyvadlem s nepitnou vodou a studené venkovní sprchy. Jelikož začal sílit vítr a přituhovat, rychle jsem si uvařil čínskou polívku a šel na kutě nechat si zdát o silném zážitku z Capu.
Západ slunce na Capu
A na tomhle místě jsem se vrhl do vln
Pátek 2.10.
Ráno jsme se probudili do pěkného nečasu. Zataženo a mrholilo, což mě pěkně štvalo, jelikož jsme ten den měli v plánu zastavit se cestou od Capu v Te Paki na písečných dunách, na kterých se dá surfovat. Po snídani a ranní hygieně naštěstí pršet přestalo a nebe se začalo protrhávat. Kolem 10 jsme vyrazili.
Písečné duny Te Paki
Když jsme dorazili k dunám, už svítilo sluníčko. Foukal ale celkem silný vítr. To mě však neodradilo od toho, abych si za 15%%EDITORCONTENT%%nbsp;půjčil sandboard. Řeknu vám, že v tom písku se moc dobře nechodí, kor když máte jít do kopce a písek se vám sesouvá pod nohama. Nicméně po cca 15 minutách jsem vylezl na vrchol duny, na kterou pán v rentalu ukazoval, že je na sjíždění nejlepší. V první chvíli, když jsem se podíval dolů a na sklon duny, říkal jsem si, že je čirý bláznovství to sjet a ještě hlavou dolů. Navíc jsem měl pocit, že se v takovým kopci musí špička boardu zapíchnout do písku. Chtěl jsem proto první jízdu absolvovat jen tak po zadku. Nakonec se ve mně ale probudila touha po pořádným adrenalinu a skočil jsem do toho rovnou po hlavě. Byla to paráda. Dole jsem vyskočil a hned jsem upaloval nahoru, abych si to sjel znovu. Celé jsem to absolvoval 3x za sebou a měl jsem dost. Rozhodně dobrej trenažer na běh do vrchu :-D. Nahoře jsem udělal ještě pár fotek i s oceánem, nějaké to sranda vyskakování a pak už jsem pelášil s boardem v podpaždí sjet ještě jednou moji dunu v plné polní.
Dále jsme cestou nemohli minout odbočku na 90 mile beach neboli pláž měřící 90 km. Ano čtete dobře, v názvu má sice 90 mile ale ve skutečnosti má „pouze“ 90 km. Těsně před odbočkou si Adéla ještě koupila u cesty avokáda v samoobslužné budce. Jsou to takové schránky, které jsou občas u cesty, u kterých nikdo není a je tam jen kasička a vždy nějaké místní ovoce či zelenina, co se zrovna sklidila. Někdy je cena udaná (vždy výrazně výhodněji než v obchodě), nebo dobrovolná. Pak už jsme ale vjeli na pláž. Doslova vjeli, jelikož po 90 mile beach se opravdu dá jezdit autem a samozřejmě jsme si to museli vyzkoušet a pořádně tak otestovat své 4kolky a ruční brzdy. Jediné co mě mrzelo, že jsme asi vjeli na pláž v nějakém špatném místě, jelikož nebylo přes převisy vidět na ani jeden konec. Ono tedy právě nemá být vidět na konec, ale ne proto, že vám něco zaclání, ale proto, že je tak dlouhá. Jedinou zajímavostí na pláži (kromě ježdění v autech) bylo, že jsem kousek opodál našel (bohužel mrtvého) tuleně.
krosení 90 Mile Beach v našich teréních čtyřkolkách 🙂
Pak už nás ale hlad dovedl do městečka Kaitaia, kde jsme se nacpali jak jinak než v mekáči. V Pack n Save jsme doplnili zásoby a za nákup obdrželi slevu na benzín, čehož jsme hned využili a pak už jsme vyrazili do vytyčeného cíle dne, kterým bylo free parkoviště u Waimamaku Beach, což znamenalo ujet ještě 150 km. Cestou se začala stahovat mračna, až jsme vjeli do totální průtrže. A když říkám totální, tak myslím TOTÁLNÍ, jelikož jsme neviděli na metr před sebe a doslova se po silnici plížili. Na místo jsme dorazili těsně před setměním. Tomáš s Adélou si v Pack n Save k večeři koupili rybu, kterou i přes nepřízeň počasí začali připravovat. Já jsem raději zalezl do auta, namazal si pár toustů hummusem a šel spát. Ráno jsem se pak dozvěděl, že to po pár pokusech museli vzdát, jelikož foukal takový vítr, že ryba lítala všude.
Sobota 3.10.
Nocování na parkovišti u Waimamaku beach jsme vybrali záměrně, abychom byli co nejblíže od Waipou Kauri Forest, což je původní novozélandský les s původními Kauri stromy. Ovšem v tomto lese se nachází ty největší a nejslavnější. První zastávka nás zavedla hnedka k tomu největšímu a nejstaršímu Kauri stromu, kterému se přezdívá Tane Mahuta. Jeho stáří není přesně známo, ale odhaduje se na 1250 – 2500 let. Obvod kmene je necelých 14 m, výška kmene skoro 18m a celková výška s korunou 51 m. Zajímavé je, jak si zde Kauri stromů váží natolik, že nesmíte chodit mimo vyznačené lávky, abyste nepoškodili kořeny stromů, a musíte si před vstupem i vydezinfikovat boty. O kousek dál jsme ještě zastavili, abychom se podívali na tzv. Four sisters (v překladu 4 sestry) což je skupina 4 štíhlých vysokých kauri stromů, které vyrostly těsně vedle sebe.
Tane Mahuta
Four sisters
Pak už jsme pokračovali dále, a jelikož počasí ten den nebylo úplně příznivé, pokračovali jsme rovnou do našeho dalšího nocoviště na parkovišti v městečku Ruwawai. Na parkoviště jsme dorazili poměrně brzo. Od moře foukal hrozný vítr, takže jsem si musel jít uvařit večeři do závětří za záchodky 🙂 Pak jsme se společně v Estimě podívali na film Enigma. Díky propojení notebooku s ozvučením auta jsme měli nejen vizuální, ale i akustický zážitek. Připadali jsme si jako v soukromém kině. Padla u toho i lahvinka novozélandského vína Saints. Když jsme dokoukali, slunce bylo ještě docela vysoko a já se konečně dokopal k tomu, že jsem obul Asicsky a šel se proběhnout. K tomuto kroku mě ale hlavně motivovalo dětské hřiště kousek od parkoviště, které bylo jako stvořené k mému prvnímu workoutu na jižní polokouli. Při běhu jsem měl v jednu chvíli docela nahnáno, a sice když jsem běžel podél louky, na které se pásli býci. Dělil nás jen tenký nízký drát a příkop. Když jsem probíhal kolem, jeden z býků se rozeběhl souběžně se mnou, dokonce mě předběhl a zůstal stát. Modlil jsem se, aby se nerozhodl prorazit nebo přeskočit drátěnou ohradu. Naštěstí ale zůstal stát a čuměl jako vůl. A možná to nebylo jen jako, ale to jsem neměl čas ani chuť zkoumat:-) Když jsem přibíhal zpět k parkovišti, rozeběhl se za mnou na chvíli malý maorský chlapeček, který na mě volal „Im faster than you“ (jsem rychlejší než ty). Nechci se vychloubat, ale nebyl :-). Pak už jsem si na dětském hřišti odcvičil svou oprášenou rutinu a šel k autu.
Na parkovišti kousek od nás stálo oprejskané staré auto, ve kterém seděli tři maoři, kteří na mě volali, odkud jsem. V dobré víře popovídat si s domorodci a procvičit se v angličtině jsem k nim přišel a dal se s nimi do řeči. Nejdřív vytáhli zavařovačku a zeptali se mě, jestli si nedám ústřici. Sklenice, ve které údajně byly ústřice, mi spíš připomínala improvizovaný popelník po víkendové pijatice. S díky jsem odmítl. Pak se mě vyptávali, odkud jsem, jak dlouho jsem na Zélandu, co mám v plánu atd. Když jsem se zmínil, že tu chci mj. pracovat, řekli mi, že zrovna začíná sázení kumary (sladké brambory) a že jestli chci, tak mě seznámí s paní, která pro mě určitě bude mít práci. Nějak se mi to nezdálo a tak jsem z toho nějak vycouval. Pak se mě hoši zeptali, jestli nechci koupit trávu nebo jiné drogy. Začal jsem couvat ještě víc. Nakonec jsem se vymluvil na to, že musím řídit. Pak už si ze mě jen udělali srandu způsobem, že napodobovali evropana, který poprvé sedne za volant na druhé straně. Pak už naštěstí odjeli a já si tak mohl oddychnout a zalézt do auta. Tomáš se mě pak zeptal, co chtěli, a doufal, že nás večer nenavštíví. Ovšem co čert nechtěl, v noci, když už jsme spali, nás opravdu navštívili a zřejmě v nějakém povzneseném stavu, jelikož zastavili u mého auta, něco pořvávali a pak začali zběsile jezdit po parkovišti. Nejdříve se z druhého konce parkoviště rozjeli přímo proti mému autu. Těsně přede mnou to stočili na bok a začali driftovat. Udělali několik koleček, při kterém mě za kvílení pneumatik jen těsně míjeli. Pak naštěstí odjeli. Za 10 minut se ale bohužel vrátili, zaparkovali vedle mě a začali mi baterkou svítit do auta. To už jsem byl v nejvyšším stavu pohotovosti, schovaný za sedadlem, v jedné ruce pepřák, v druhé švýcarák. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nevím, jestli mě viděl nebo ne, ale nasedl zpět do auta a opět začali zběsile driftovat. Nakonec zhasli světla a zůstali stát na druhém konci parkoviště. Celé situaci na dramatičnosti přidávala lampa, která vždy po minutě na cca 10 vteřin (které pro mě v tu chvíli byly nekonečné) zhasla. Nakonec ale chlapci odjeli a já si oddychl, i když jsem se už té noci moc nevyspal a těšil jsem se, až se rozední a vypadneme odtud.
Neděle 4.10.
V neděli už nás čekal po otřesném zážitku z předešlé noci jen návrat zpět do Aucklandu. Povedlo se nám díky aplikaci najít kemp na jihu Aucklandu, kde by měly být zdarma teplé sprchy. Když jsme dorazili na místo, uvědomil jsem si, že se jedná o ono rugbyové hřiště, které nám v květnu na přednášce v Praze doporučoval Jiří Faflák. To jsme ještě nevěděli, že se toto místo stane naším domovem pro mě na týden a pro Tomáše s Adélou ještě o něco déle. Ale to už je jiný příběh. Tímto jsme tedy uzavřeli naši cestu po Northlandu. Kdoví, třeba se tam ještě vrátíme. Minimálně ty záchodky v Kawakawa bych chtěl okusit. Tak uvidíme. Pro tuto chvíli ovšem musím dát Northlandu sbohem.
