Opotiki

Ahoj rodino, přátelé, čtenáři. Myslím, že už jsem vás dlouho napínal, a že vám dlužím nějaké to další vyprávění hlavou dolů. Po více jak měsíci kočování jsem opět dorazil do místa, kde hodlám na nějakou dobu spustit kotvu a zase vydělat nějaké ty $$$ :-) Je to paradox, že vám dnes chci vyprávět o své předchozí práci ve chvíli, kdy začínám novou, ale během cestování se těžko hledá chvilka na sepsání článku. Navíc s internetem to tu bývá občas také prekérní. Dost ale výmluv, mnohé se toho událo a je co vyprávět, takže jdeme do toho.

Jeden z bloků na kiwi sadu

Naposled jsem se s vámi loučil ve chvíli, kdy jsem dorazil do Opotiki, setkal se s manažerem Láďou (Ladym) a zabydlel se v kempu. Další den jsme se dopoledne sešli jen kvůli formalitám. Odevzdali jsme podepsané smlouvy, všechny si nás vyfotili, aby nám mohli vystavit EastPack kartičku, domluvili se na srazu další den a zbytek dne jsme měli volno. Finální složení první party tedy bylo Tomáš – supervizor a Já (CZE), Franck, Pamela (NZ), Rico, Lucas, Christoph, Inken a Stephanie (GER), Quentin a Mathilda (FRA), Manca a Niža (SLO) a Ernesto (Chile).

První Smoco v Te Kaha na East Coastu. 

Během volného odpoledne jsem volal s Tomášem a Adélou, kteří mi oznámili velmi nepříjemnou zprávu, že nešťastně nabourali při couvání a auto je na odpis, tudíž neví jestli, kdy a jak dorazí za prací. To je teda pech. Ve chvíli, kdy už měli přestavbu téměř hotovou. Inu snad se povede situaci nějak vyřešit a brzy se potkáme.

Následující den už jsme začali naostro. První orchard (sad), na kterém jsme dělali, byl cca 10 km od Opotiki v Tirohanga. První činností, ve které se zřejmě náš tým osvědčil, a dělali jsme ji celou dobu, byl tzv. Bud thinning. Bud je něco jako pupen a thinning je trhání resp. protrhávání. Čili jsme protrhávali pupeny. Většinou jsou na šťopce 3 budy (jeden hlavní a dva boční). Boční jsme tedy odtrhávali, aby nebraly šťávu tomu hlavnímu, a hlavní zůstal a mohl tak sílit, aby z něj vyrostlo hezké, velké a šťavnaté kiwi. Kromě těchto side buds (bočních budů) nebo chcete-li triplů, jsme ještě odtrhávali tzv. ughly shapes (banana shapes, nebo také miss-shapes), čili budy, které neměly hezký, symetrický, oblý tvar. Většinou vznikaly tím, že srostly dva nebo tři budy do jednoho.

květ kiwi

Triple buds

Ugly (banana) shape

Odkvetlé kiwi

Tuto činnost jsme zpravidla dělali 6 dní v týdnu od 8 do 5 za 16$/h hrubého. Vždy po 2 – 2,5 hodinách činnosti jsme měli pauzu. Tzn., že jsme měli denně 3 pauzy. Dopolední a odpolední pauza trvala 15 minut a byla placená. Takové pauze se říkalo Smoco. Jedná se o složeninu slova Smoke a Coffe (kouření a kafe). Zkrátka svačinová pauza. Kolem poledne pak byla delší 30minutová neplacená pauza na oběd. Ráno jsme se tedy sešli na sadu a 2 hodiny jsme se nemohli dočkat, až supervizor zařve Smoco. Poté jsme se další 2 až 2,5 hodiny nemohli dočkat, až se ozve „Lunch time“. Po obědě jsme zase odpočítávali minutky do Smoco a na konci dne konečně zaznělo slastné „Home time“. První tři dny byly hodně náročné, než si tělo zvyklo na to, že máte celý den ruce nahoře a koukáte vzhůru a prohýbáte se v bedrech. Tudíž jsme hned první den ve chvíli, kdy se ozvalo Smoco, zjistili, že nemůžeme pohnout krkem a ohnout se v kříži. Tento stav trval cca 3 dny, jak jsem již zmiňoval. Pak už se z práce stala rutina. První týden na nás kromě supervizora dohlížel i Lady, který nás celkem honil, abychom plnili cíle. Tyto dny byly celkem záhul, tělo bolelo a ještě jsme furt slyšeli, že musíme dělat rychleji, což bylo nemožné. Nakonec toto naléhání celkem polevilo, anebo jsme si zvykli a naučili jsme se dělat kvalitní práci v daném čase. Také si myslím, že potřebovali zajet první tým tak, abychom pak byli schopni učit a předávat instrukce dalším nově příchozím. No zkrátka jsme si to takříkajíc vyžrali hned na začátek, ale pak se z nás stali ostřílení mazáci, řečeno vojenským žargonem :-). Zhruba takto probíhal první týden na sadu.

Sad byl vždy rozdělen na bloky velké několik hektarů. V těchto blocích byly rostliny vysázené v řadě. Mezi dvěma řadami vedle sebe ve výšce zhruba 180 – 190 cm byly natažené dráty, ke kterým byly přichyceny hlavní větve, ze kterých už pak rostly zelené trsy s plody. Kiwi je totiž popínavá rostlina. Tak tedy vznikal jakýsi tunel nebo koridor, kterým jsme procházeli a trhali. Kromě našeho týmu dělal na sadu ještě minimálně jeden mezinárodní tým backpackrů. Každý takový tým má svého supervizora, který na ně dohlíží, dělá administrativu a předává instrukce od sadaře.

Kiwi rows – řady ve kterých jsou vysázené rostliny a pnou se na horní konstrukci

Na sadu v Tirohanga jsme dělali zhruba týden a pak přišlo avizované škatulata hejbejte se, jelikož jsme se přesouvali do úplně jiné oblasti na tzv. Coast cca 70km východně od Opotiki. Měli jsme se rozdělit na dvě části. První část se přestěhuje na Coast a druhá část zůstane ve svých stávajících příbytcích v Opotiki a bude denně dojíždět na Coast dvěma Vany, které zprostředkuje zaměstnavatel. Jelikož jsem dobrodružná povaha, hned jsem se hlásil, že se klidně přestěhuju na Coast. Na rozdíl od spousty ostatních, kterým se nechtělo přesouvat do východních končin, kde doslova „Chcípl pes“. K našemu týmu se přidali noví lidi. Cca 4 Francouzi a dvě Němky, které přijely autobusem. Nakonec se na Coast stěhovali všichni Francouzi plus dvě nové Němky. Zjistilo se totiž, že Vany, které budou vozit lidi z Opotiki na Coast a zpět, má řídit někdo z nás. Na NZ mají pro tyto případy speciální zákon, že tuto dopravu může vykonávat pouze zaměstnanec s plným řidičákem, starší 25 let, což jsem byl pouze já a Tomáš. Takže jsem měl kromě kiwi další pracovní povinnost, za stejnou cenu a to se vyplatí. Takže jsme každé ráno po 7 hodině vyráželi z orchardu v Tirohanga a cca 50minut trávili na cestě hned vedle útesu podél pobřeží a odpoledne zpět.

Tzv. francouzská kolonie + dvě Němky dělali na jiném orchardu na coastu než my. Na orchardu zároveň bydleli v nějakém improvizovaném přídomku bez elektřiny, internetu a bez signálu, ale zase to měli mnohem levnější (tuším 5$ za den). K nám se přidali ještě další 4 Němci (Dustin, Justin, Harold a Tim), které jsem už znal z kempu z Opotiki. Nahradili tak Rica a Lucase, kteří dostali úplně jinou práci v Opotiki na jiném ovoci. Jak jsem říkal, prostě škatulata hejbejte se :-). Já jsem tedy dál bydlel v kempu (Holiday view) cca 5km západně od Opotiki v autě za 10$/noc. Na 1 týden jsem si pronajal tzv. Cabin neboli buňku s 2 palandami, kde jsem byl ale celý týden sám. Myslel jsem, že se pak ke mně přidá Tomáš s Adélou, ti ale nakonec našli práci jinde, tak jsem se po týdnu vrátil zpět do auta. Zkoušel jsem i objet nějaké nabídky na ubytování (pronájem pokoje) v Opotiki, které jsem našel na nástěnce v supermarketu, ale nic mi nepadlo do oka. Každé ráno jsem naložil Slovinky, které bydlely v Cabin ve stejném kempu, Christopha, který bydlel s Ricem a Lucasem naproti a Francka, který byl na backpackru ve městě, a jeli jsme do Tirohangi na sad, kde jsme přestoupili do Vanu.

Te Kaha

Nový domov v Te Kaha

Takto jsme dojížděli na Coast zhruba týden. Pak se zjistilo, že tam je práce víc než se očekávalo a zaměstnavateli se nevyplatilo každý den vypravovat dvě auta, tudíž se rozhodlo, že se většina z nás musí přestěhovat na Coast. Bylo nám domluveno ubytování za 110$/osoba/týden přímo v Te Kaha u Paula, který se nám představil jako Chaise nebo tak nějak. Díky těmto dalším škatulata hejbejte se se strhla vlna nepokojů, jelikož se spoustě lidí stěhovat nechtělo. Nejvíce znepokojené byly Slovinky. Já jsem se opět dobrovolně jako první hlásil, že s tím nemám problém. Kór když jsem zjistil, že Paul (Chaise) je rybář 🙂 Chvíli mě Tomáš strašil, že se stěhovat nemůžu, jelikož stále bude potřeba, abych řídil Van, ale nakonec to klaplo. Do Te Kaha jsme se tedy nakonec stěhovali já a čtveřice Němců (Dustin, Justin, Harold a Tim), kteří se stali mými dobrými přáteli (dělal jsem jim tak trochu fotříka), a Němka Inken, kterou jsem svezl z Opotiki. Ostatní tedy dále jezdili už jen jedním Vanem s Tomášem a Slovinky nakonec přešly k jinému týmu, který pracoval v Opotiki. Místo nich nám přibyly další dvě nové Němky (Vivien a druhá nevím, jak se jmenovala, ale myslím že Lucy), které také zůstaly v Te Kaha a nastěhovaly se do pokoje k Inken.

Výhled ze zahrady na oceán. Za lavičkami je výřivka 🙂

Jak jsem již říkal, model byl takový, že se pracovalo 6 dní a jeden den volno. Jelikož je ale tato práce závislá na počasí (když prší, tak se nedělá), běžně se stávalo, že ve středu sprchlo a pak se dělalo až do další středy, tudíž i 7 dní v kuse. Většinou to i kupodivu vyšlo, že 7. den, tedy den volna pršelo, tudíž se v den volna ani moc nedal podniknout nějaký výlet po okolí. Většinou se tedy v den volna nakupovalo, doplňovaly se zásoby atd. Z Te Kaha jsme nejbližší obchod měli až v Opotiki. Dalších cca 50km na západ od Opotiki pak bylo město Whakatane. Vždy jsme se tedy v den volna domluvili a vyrazili jedním autem. Odpoledne a večery jsme pak trávili koupáním ve vířivce s výhledem na pobřeží, vařením, brouzdáním na internetu, sledováním filmů. Jednou jsme si byli s Timem zarybařit na loďce. Jednou za čas (když následoval den volna) jsme koupili basu piv a hráli karty. Já jsem se tedy snažil udržovat formu a znovu najet na workout trening, takže jsem se snažil vždy po práci proběhnout a zacvičit. Občas se ke mně přidali kluci německý, tak jsem jim dával lekce :-).

Běžec

Postupně se nám ještě trochu tým obměnil. Němky odjely, Franck se přesunul do francouzské kolonie, Pamela přivedla svou sestřenici a k nám do Te Kaha přijeli postupně český pár Petr s Lindou, kteří sbírali víčka od piv, a tudíž jsme měli žetony a mohli hrát po večerech poker, a dále pak sympatičtí Singapurci Leisl a Colby a dva asiati z Malaysie a Hong Kongu.

Rozlučkové foto – můj poslední den na sadu

Zleva nahoře: kiwačky Pamela a vlevo její sestřenice, Šanghajec, Tim, Dustin, Harold, Justin (všichni 4 němci), Petr (CZE), Hong-Kongčan

zleva vespod: Ernesto (Chile), Stefanie (GER), Linda (CZE), Leisle, Colby (oba Singapur)

Prací na kiwi jsem tedy strávil 6 týdnů, z toho 4 fajnové týdny v Te Kaha, kde jsem potkal spoustu sympatických lidí. Postupně se z pupenů staly květy, které bylo velmi obtížné protrhávat. Květy poté opadaly a zůstala již malá kiwátka, která byla den ode dne větší a větší. Z nevinné hry bud wars, jejímž smyslem bylo střílení budů po ostatních se snahou co nejvíckrát někoho zasáhnout, se tedy postupně vyklubala velice zákeřná hra, jelikož čím byla kiwátka větší, tím více to bolelo. Když už jsem tu bolest nevydržel, musel jsem se stáhnout do ústraní. Stalo se tomu 29. listopadu, kdy jsem definitivně zvedl kotvy a vyrazil vstříc novým dobrodružstvím na cestě po severním a posléze části jižního ostrova. Čekal mě více jak měsíc cestování. Vánoce i přelom roku. O tom všem ale zas až v některém z příštích článků. Zatím se mějte fajn a snad jsem vám těma škatulatama moc nezamotal hlavu.

Západ slunce z naší zahrady v Te Kaha