Rumunsko

Rumunsko (6. – 13. Srpen 2015)

V létě 2015 jsem se vydal na svou první „dospěláckou“ větší zahraniční cestu a poprvé jsem okusil krásu vysokohorské turistiky. Jelikož jsem byl v té době v tomto oboru benjamínek, role „průvodce“ se ujal můj cestovatelský guru a zkušený cestovatel Tomáš. Tou dobou už jsem byl šťastným držitelem ročního pracovního víza Working Holiday na Novém Zélandu, stejně tak jako právě Tomáš, který mě do toho všeho zasvětil. Tato naše Rumunská expedice měla sloužit jako test outdoorového vybavení, které jsme si pořizovali právě na Zéland, kde je hikování velmi oblíbené. Zároveň pro mě expedice sloužila jako taková příprava a otrkání se mimo rodnou zem.

Cesta do Rumunska

Cestu jsme zahájili na pražském Hlavním nádraží a nabrali východní směr. První přestup nás čekal v maďarské metropoli Budapešti, kde jsme si nakoupili vyhlášené maďarské uzeniny. Z Budapešti jsme pokračovali vlakem do Rumunské Kluže. Tou dobou panovalo parné léto a vlak do Kluže nedisponoval klimatizací, takže i přes všechna stažená okýnka bylo vedro na padnutí. Do Kluže jsme dorazili pozdě večer. Náš poslední spoj, který nás měl dopravit na sever Rumunska do podhůří Maramureš jel až ráno, takže nás čekalo asi 5 hodin vyčkávání na nádraží. Čas jsme alespoň částečně zabili vyhledáním bankomatu, jelikož jsme si potřebovali vybrat hotovost v Rumunské měně (Lei).

Brzy ráno jsme konečně vyrazili pomalu ale jistě lokálkou a užívali jsme si pohled z okýnka do probouzejícího se Rumunského venkova. Zároveň došlo na první interakci s místním obyvatelstvem. I když interakce je asi v tomto případě silné slovo. Spíš jsme občas prohodili oční kontakt a úsměv se spolucestujícím v kupé, když zrovna nedospával přikrytý pod sakem.

Tranzit na úzkých kolejích

Naší cílovou zastávkou byla vesnička Viseu de Sus, ze které vede historická úzkokolejka Mocanita do hor. Dříve tato úzkokolejka sloužila ke svozu vytěženého dřeva z hor a pro zásobování těžko dostupných horských obydlí. Dnes je stále využívána pro potřeby horských osídlených částí ale převládá účel turistický. Jezdí zde 2x denně zrenovovaná parní lokomotiva, která vozí turisty na okružní jízdu (dopoledne tam a odpoledne zpátky). My jsme bohužel dorazili, když už druhá výprava dávno odjela. Museli jsme proto vymyslet plán B s přespáním za obcí. Původní plán byl dojet úzkokolejkou do míst, kde se bude dát nastoupit na hřeben tzv. bezcestných hor.

Před nádražím jsme si vyfotili na informační tabuli do telefonu mapu, na které bylo vyznačeno pár turistických značek, které nám následující dny sloužili jako hlavní navigační pomůcka, jelikož turistické ani online mapy tyto „cesty“ nezobrazují. Z nádraží jsme se vydali zpět do centra obce sehnat něco k jídlu a probrat plán B. Trochu nás znepokojovalo množství potulujících se polodivokých psů,  kteří by nás mohli v noci vyčmuchat a otravovat. Zapadli jsme do restaurace kde jsme si za pár korun doslova nacpali pupky a zalili to místním pivem.

Řádně posilnění jsme vyrazili zpět směrem k nádraží a pokračovali jsme dál podél kolejí. Rozhodli jsme se, že půjdeme podél kolejí dál mimo obec a ráno se vrátíme na první ranní vlak. Cestou jsme potkali dřevaře, kteří se po úzkokolejce proháněli podomácku předělanou dodávkou na železniční vozidlo. Tohle vozítko vypadalo hodně komicky ale pro nás to znamenalo určitou naději. Proto jsme se týpků pokusili zeptat, zda jedou do hor a zda by nás nesvezli. A světe div se měli jsme štěstí. Borci naložili nějaký náklad nebo spíš nákup, nasoukali se do „auta“ a na zadních sedačkách zbylo akorát místo pro nás dva a naše krosny. Týpci samozřejmě věděli proč si sedají dopředu a nechávají nám zadní pozice. Vzádu to totiž drncá víc. Kor, když pseudododávka každou chvíli cukla.

Nevěděli jsme, kam pořádně jedeme ale směr jsme měli plus mínus správný. I přes jazykovou bariéru se nám povedlo týpkům vysvětlit, že chceme jít na vrchol Toroiaga a věřili jsme jim, že nás vyloží na nějakém rozumném místě. V lámané konverzaci došlo i na otázku odkud jsme. Hned si vzpomněli na slovo „pivo“ a hned jsme byli kamarádi. Zastavovali jsme na různých místech podle toho kde kdo potřebovali vystoupit, nebo nastoupit a někde jsme třeba jen přibrzdili aby týpci mohli předat tašku s objednaným nákupem. Jelikož jsme se pohybovali již blízko hranice s Ukrajinou, v jednu chvíli jsme potkali podél kolejí jdoucí ukrajinské pohraničníky. Přísně si nás změřili a zřejmě se na nás vyptávali řidiče. Ale české pivo je docela obstojný odbourávač bariér, tak že pak už nám pohraničníci celkem v poklidu ale důrazně vysvětlovali, že nemáme v žádném případě přecházet hranici.

Výsadek a hledání přístřešku

Pak už jsme konečně dorazili do místa, kde probíhala nějaká stavba a kde bylo několik aut a domů. Tady nás dřevaři vysadili a ukázali nám zhruba směr, kterým se máme vydat. Odtud tedy začínalo to pravé dobrodružství v Rumunské divočině. Museli jsme se kus vrátit, přebrodit pár potoků a říček a konečně jsme narazili na červenou trojúhelníkovou turistickou značku, kterou byla označena i cesta, kterou jsme plánovali směřovat na Toroiagu. Už bylo docela pozdě a věděli jsme, že máme tak 1,5 hodiny světla. Začali jsme stoupat vzhůru a před náma už se objevovali vrcholky hor. Hádali jsme který z nich je Toroiaga. Chtěli jsme dojít co nejdál, ale zároveň jsme nechtěli zůstat někde moc vysoko, kvůli případné nepřízni počasí. Na mapě jsme si vytipovali nějaký přístřešek, ke kterému jsme chtěli dojít. Trochu nás hnal kupředu i strach z divokých zvířat. Hlavně tedy medvědů a vlků.

Když už jsme měli pocit, že jsme nastoupali hodně vysoko, a že už by někde mohlo být sedlo s přístřeškem, pod kterým bychom mohli přenocovat, objevila se před námi stráň s nějakým srubem. Bohužel nás dělilo poměrně strmé údolí. Touha po relativně bezpečném přístřešku nás ale donutila údolí překonat, i když už jsme skoro neviděli na krok a navíc se nám všude do cesty pletli padlé stromy a kaluže s bahnem. Když jsme dorazili ke srubu, zjistili jsme, že se nejedná o turistický přístřešek, ale rozestavěný srub, kterému chyběla podlaha. Rozhodli jsme se tedy přespat před srubem pod širákem a v případě nepřízně počasí si zalezeme pod srub. Rychle jsme rozložili spacáky a za svitu hvězd usínali. Ze spánku nás ale budilo vlčí vytí, takže jsme byli rádi, když se ráno začalo rozednívat.

První probuzení v divočině

Ráno jsme v klidu za svitu slunce posnídali, pobalili a vyrazili na cestu. po zhruba dvou hodinách jsme došli na sedlo s rozcestím a hlavně s přístřeškem, který jsme předchozí večer hledali. Na rozcestí jsme potkali několik turistů. Naše cesta vedoucí na vrchol Toroiagy se zde křížila s cestou vedoucí dolů do údolí do obce Borša, kam jsme po zdolání vrcholu měli také namířeno. Chvíli jsme přemýšleli, zda nenechat v přístřešku těžké batohy a vyběhnout na vrchol jen nalehko ale nakonec jsme se rozhodli jít na těžko. K vrcholu jsme stoupali občas příkrým srázem a museli jsme jít hodně opatrně. Pak nás čekal exponovaný hřebínek s úzkou pěšinkou. Výhled do kraje nám bral dech. Na vrcholu jsme si chvíli polebedili a posvačili než jsme se vydali stejnou cestou zpět k rozcestí.

Z rozcestí jsme pak už klesali dolů. Cestu křížil potůček, ze kterého jsme doplnili vodu za pomoci filtru. Během sestupu jsme míjeli zavřený kamenolom. Pak už jsme dorazili do vesničky Baile Borša předměstí Borši. V obchůdku jsme doplnili proviant. Jelikož to do centra Borši bylo kus cesty po silnici a jelikož jsme se ten den chtěli dostat až na nástup do pohoří Rodna, rozhodli jsme se zkusit stopovat. Pro mě to byla první zkušenost s tímhle druhem cestování. Dlouho se nám nedařilo ale nakonec nás jeden pán svezl starou Felícií do Borši.

Ve městě jsme se naobědvali a vyrazili za město hledat cestu do hor a nocleh, jelikož už bylo sluníčko nízko. Překvapovalo nás, kolik tu je Italů. Vysvětlili jsme si to nakonec tak, že tu Italové kupují a staví chaty, které jim pak slouží na důchod. Oproti Itálii je to tu určitě levnější a není to zas tak daleko. Na výpadovce z města jsme potkali roztomilého dědu, který u silnice prodával melouny. Jelikož mu pomalu končila pracovní doba a zbylo mu hodně melounů, se kterými se nechtěl tahat zpátky, rozhodl se nás jedním obdarovat i přes to, že jsme se mu snažili vysvětlit, že jdeme do hor a určitě ssebou nechceme táhnout takovou zátěž navíc. Děda ale trval na svém tak jsme si to štrádovali s melounem v ruce a přemýšleli co s ním.

Už se začínalo stmívat a my jsme stále byli příliš v civilizaci a nemohli jsme nikde najít nějaké klidnější místo na přespání. Z hlavní silnice jsme pak odbočili do zástavby, kde měla začínat modrá turistická cesta vzhůru. Procházeli jsme pravděpodobně nějakou italskou částí, takže jsme míjeli docela luxusní obydlí. Kolem nás se několikrát prohnal Ital na čtyřkolce. Už za úplné tmy jsme dorazili k nějakému sadu, částečně oplocenému rozpadlým dřevěným plotem, ve kterém byla i díra. Nedaleko ale stále byla zástavba a slyšeli jsme i štěkající psi. Pokusili jsme se jít ještě dál, ale narazili jsme na potok u kterého jsme našli první modrou značku. Ve tmě jsme ale nemohli najít další, jelikož byl kolem jen celkem prudký sráz a právě potok, kterým jsme nepředpokládali, že by vedla cesta. Proto jsme se nakonec rozhodli vrátit se k sadu, za plotem se vyspat pod širákem a brzo ráno sbalit a vyrazit.

Hledání vody

Ráno jsme se probudili už za světla. K snídani jsme si uvařili čerstvá vajíčka, která jsme předchozí den koupili v obchůdku v Baila Borše s uzeninou z Maďarska. Ve chvíli, kdy jsme si pochutnávali na této mezinárodní avšak regionální snídani, prošel kolem nás chlápek s kosou. Zřejmě majitel pozemku. Ale nic neřekl a šel dál. Dosnídali jsme, pobalili a na cestu jsme si každý ukrojil alespoň kousek melounu. Zbytek jsme byli nuceni nechat na místě, jelikož nás čekalo stoupání.

Hned od začátku nás čekalo hledání turistických značek. První, kterou jsme objevili již předchozí večer za světla čelovek, byla na začátku potoku. Druhou jsme hledali všude možně.Podle mapy měla vést cesta ve stejných místech, kudy tekl potok. Proto nám nezbylo nic jiného, než jít vzhůru korytem ptoka. Po chvíli jsme na kameni uprostřed potoka našli další značku. K našemu překvapení tedy opravdu cesta vedla potokem. Díky neustálému přeskakování po kluzkých kamenech s krosnama na zádech to šlo dost pomalu a blbě. Když jsme se konečně dostali mimo potok, museli jsme jít bahnem. Navíc jsem začínal pociťovat důsledky mého nerozvážného rozhodnutí z předchozího dne, kdy jsem od Tomáše ochutnal místní domácí podmáslí, které pořídil v obchůdku, ač jsem měl tou dobou již několik měsíc podezření na nesnášenlivost na laktózu, takže jsem musel zalíst do křoví.

Pak už jsme se konečně dostali do lesa na relativně suchou cestu. Proto jsme se rozhodli na pařezech na chvíli vydechnout a uvařit k obědu dobrý hostinec. Když jsem obědvali, proběhl kolem nás nějaký mladý kluk. Obdivovali jsme jeho tempo a mrštnost. Když jsme vystoupali nad les, otevřela se před námi krajina s pastvinami a výhledem na sedlo. Na pastvině jsme míjeli obydlí, kde jsme zahlédli právě toho kluka co kolem nás proběhl. Za vratkým plotem na nás štěkal ovčácký pes. Nad usedlostí jsme dorazili k rozcestníku uprostřed ničeho, který nám příliš nedával smysl. Kolem v tu chvíli projížděli dva postarší Rumuni na motorkách, tak jsme se jich ptali na cestu. V podstatě jsme se nic nového nedozvěděli a v navigaci jsme měli stejný guláš, jako při pohledu na rozcestník. Pánové navíc gesty ukazovali, že to musíme celé obejít. To se nám ale nechtělo, tak jsme stoupali dál směrem, který jsme vyhodnotili jako správný.

Došli jsme na sedlo, kde jsem mezi borůvčím málem šlápl na zmiji. Na sedle jsme obět řešili navigaci. Nakonec jsme dali na kompas a údolí před námi jsme začli obcházet zprava. Opět jsme se mohli kochat neuvěřitelným pohledem do údolí a na vzdálené vrcholky. Velkým zážitkem pro nás bylo, když jsme narazili na stádo divokých koní. Slunce se začínalo lámat do své poslední fáze a my jsme začli hledat místo pro přespání. Dle mapy mělo být za dalším sedlem údolí s několika jezírky. Ty jsme ale nikde nenašli. Začínali jsme mít strach o naše tenčící se zásoby vody. Šli jsme dál až jsme narazili na další údolíčko s jezírkem. Kvalitou vody v něm jsme si ale nebyli vůbec jistí, ale všimli jsme si korýtka, kterým přitékala v malém potůčku voda. Jelikož to bylo krásné údolí, které se nám zdálo i  bezpečné a zároveň disponovalo zdrojem vody, rozhodli jsme se na tomto místě zakempovat. Rozložili jsme plachtu, doplnili vodu a uvařili si čaj a večeři. Pak jsme si užívali slunečné počasí, pohodu a klid s výhledem do údolí. Po západu slunce jsme se zachumlali do spacáků a ještě asi hodinu pozorovali třpytivou oblohu bez rušení městského světelného stínu. Ten pohled nás dokonale uspal.

Ve střehu ovčáků

Ráno nás čekalo překvapení. Když jsme si balili věci, dorazilo k nám stádo divokých koní. Přišli se napít z potoka. Měli jsme ze stáda přirozený respekt. Bylo zajímavé pozorovat jejich hiearchii a chování jednotlivých členů stáda. Jednoznačně jsme poznalo kápo hřebce který nás nespouštěl z očí, uši měl na špicích a často řehtal. Chvíli jsme na sebe všichni koukali, pak jsme ale vyklidili pole, Stejně už jsme byli připravení vyrazit.

Celý den jsme se vpodstatě pohybovali po hřebenech. Potkali jsme několik velkých stád pasoucích se ovcí, které vždy hlídali 3- 4 psi, které bych vzhledem přirovnal čuvačům či retrívrům. Měli jsme z nich velký repspekt, jelikož na nás hodně štěkali a znali jsme i případy, kdy turisty hlídající psi pokousali nebo minimálně pořádně prohnali. U jednoho stáda jsme potkali i pastevce, který si od nás vyžádal cigaretu. Pak jsme ještě potkali na doslech pod námi hikery z česka. Oni nás poznali podle mluvy takže jsme se jen na dálku pozdravili a šli dál. Čekal nás výstup na jeden bezejmený vrchol a pak už jsme začínali klesat. Na jednom rozcestí nás trošku vystrašila cedule se zákazem krmení medvědů. Potrvdilo se nám tedy, že se v této oblasti opravdu vyskytují.

Po krátké sváče jsme ještě kus sestoupili. Během sestupu jsem začínal pociťovat téměř nesnesitelnou bolest v achilovce. Původně jsme chtěli sestoupit po štěrkové cestě ještě níž, kdy jsme viděli na úpatí lesa nějaká obydlí. Jelikož ale ta bolest byla opravdu velká a ráno bychom to co sestoupíme museli zase nastoupat, rozhodli jsme se na louce mezi cestou a potokem zakempovat. Rozložili jsme tedy spaní, vykoupali se v ledovém potoce a uvařili si k věčeři sojové maso se zeleninou. Pak už jsme pokojně zalehli a usnuli.

Vrchol expedice

Byl před námi poslední den v horách a zároveň vrchol expedice Pietrosul. takže jsme se na to řádně nasnídali, sbalili a vyrazili vzhůru. Nohy si v noci trošku odpočinuli od nesnesitelné bolesti v achilovce ale po pár kilometrech bylo jisté, že to pro mě budou trochu muka. Naštěstí jsem ale tu bolest více vnímal při sestupech než při chůzi vzhůru, takže moje utrpení bylo o trochu oddáleno.

Stoupání bylo zpočátku pozvolné a až poslední úsek byl exponovanější. Chvílemi jsme byli jako kamzíci. Nakonec jsme ale lehce po poledni bez větších problémů dosáhli vrcholu, na kterém jsme nebyli sami. Bylo tu celkem dost turistů, kteří si sem nalehko vyběhli od jezírka, na které jsme koukali pod námi v údolí. Udělali jsme si potřebnou vítěznou fotku, chvíli vydechli kocháním se výhledem, slupli jsme nějakou svačinku a pak už jsme se vydali po klikaté sestupové cestě dolů k jezírku. Moje achilovka se začala opět hlásit o slovo.

U jezírka jsme si dali delší pauzu na oběd. Nahoře totiž dost foukalo. Tady jsme měli hezky pohodlí, závětří a možnost se osvěžit. Akorát jsme tu nebyli sami. Kolem jezírka bylo několik skupinek lidí a i několik volně se povalujících krosen, které si tu nechali ti, kteří se rozhodli vyběhnout na vrchol nalehko. Tím byla záhada objasněna. U jezírka jsme odpočívali necelou hodinku. Pozorovali jsme mraky, převalující se přes hřeben. Připadali jsme si jak v amfiteátru, obklopeni horou. Mám dojem, že jsme oba i na chvilku usnuli.

Když jsme nabrali zpět ztracené síly a trochu strávili oběd, vyrazili jsme dál dolů do civilizace. Já jsem se rozhodl jít v žabkách, jelikož už nás měla čekat převážně upravená cesta. Bylo zajímavé sledovat, jak se s každým sestoupeným metrem více a více objevují znaky civilizace a působení člověka. V jednu chvíli nás na úzké silničce málem zajela česká Tatra. V poslední fázi sestupu se zatáhla obloha a začalo trošku krápat. Když jsme dorazili do nám již známého městečka Borša, objevili jsme kemp, ve kterém jsme se ubytovali.

Poprvé za celou cestu jsme vytáhli můj malý stan, ve kterém jsme si schovali krosny, oblékli pláštěnky a vyrazili do města trošku se socializovat. Zašli jsme do pizzerie, kde jsme si dali k večeři pizzu. Pak jsme ještě nějakou dobu poseděli u piva, užívali si komfort civilizace a díky wifi připojení jsme mohli začít plánovat cestu zpět domů. Již za tmy jsme v náladě vyrazili zpět do kempu.

Návrat domů

Pak jsme se vydali hledat zastávku autobusu, který nás měl dopravit do obce Viseu de Jos. Od místních jsme se ale dozvěděli, že autobus jede do Sacelu a že si tudíž musíme vystoupit někde na půl cesty, kde autobus odbočuje a tam musíme počkat na další autobus. Když jsme na rozcestí vystoupili, pokusili jsme se stopovat, ale bez úspěchu. Pak k našemu údivu přijel stejný autobus, kterým jsme jeli původně, který se vracel ze Sacelu a pokračoval dál přes Viseu de Jos. Takže jsme znovu nastoupili do stejného autobusu, který nás konečně dopravil na nádraží. Zřejmě došlo k nějakému nedorozumění. Je pravdou že se nám snažili místní něco dlouze vysvětlovat, ale evidentně jsme to nepochopili.

Vlak do Kluže, resp. Becleanu (Baklažánu:-) ) jel až za několik hodit, jiný vlak tudy ani nejezdí, takže jsme měli dost času. Přesunuli jsme se na louku naproti nádraží, kde takový starý roztomilý dědeček obracel seno. Rozložili jsme si tam plachtu, dali vyschnout stan a ve stínu stromu jsme odpočívali. Pak si k nám přišel dědeček na chvíli přisednout a popovídat. I přes jazykovou bariéru jsme nějak dědečkovi za pomoci mapy vysvětlili naše prožité dobrodružství. Dědeček se s námi pak s úsměvem rozloučil a šel sušit dál. Říkali jsme si pak s Tomášem, jak jsou tady lidi v klidu, nikam se neženou a že tenhle životní rytmus má něco do sebe. Vlastně jsme dědečkovi asi i trochu záviděli.

Pak už se v údolí ozvalo houkání vlaku, který nás odvezl z tohohle kouzelného koutu světa, který nám zůstane v srdcích a třeba se sem ještě někdy vrátíme. Pro mě to byl opravdu kouzelný zážitek, na který si často vzpomenu. Možná je to pro mě o to intenzivnější, že to byla moje první zkušenost s tímto způsobem cestování a poznávání. Po přestupech v Kluži a v Budapešti jsme druhý den večer vystoupili v Praze na hlavním nádraží a expedici jsme zakončili jedním oroseným a rozjímáním, co že jsme to vlastně všechno za ten týden v Rumunských horách prožili.