East Cape

Tak přátelé, konečně jsem se zas dokopal k nějakému dalšímu článku. Tentokrát budeme zase cestovat, držte si klobouky a vyrážíme…

Jak jsem již psal v posledním článku, na konci listopadu jsem skončil práci na kiwi, rozloučil se s přáteli z práce i s domácím Paulem (Chasem), zvedl kotvy a vyrazil z Te Kaha po pobřeží dále na východ za dalším cestovatelským dobrodružstvím. První zastávka byla plánovaná na East Capu, čili na nejvýchodnějším cípu Zélandu a nejvýchodnějším kusu pevniny vůbec, kde můžete jako první na světě vítat den, tudíž se sem jezdí pozorovat východ slunce. Párkrát jsem se na East Cape chystal brzo ráno před prací nebo když byl v práci day off, čili volno, ale z různých důvodů z toho vždy sešlo (převážně kvůli nepříznivému počasí).

Poslední pohled na Kiwi orchardy v Bay of Plenty

Cestou jsem postupně musel dát na silnici přednost huse, psovi a pár koňům. Pak už jsem dorazil do Hickes Bay, pěkného zálivu, který bylo hezké vidět z vyhlídky, kde jsem zastavil na čůrpauzu J. Bylo docela větrno, tudíž se dělaly i slušné vlny. V Te Aroha, „největším“ městečku směrem na East Cape, sjíždělo vlny několik surfařů. Z Te Aroha jsem pak pokračoval dále ke Capu, kde měl být po cestě nějaký kemp. Po gravelce (štěrkové cestě) jsem projížděl mezi pastvinami u oceánu. Některé pastviny byly ale bez plotů, tudíž mi neustále ty krávy lezly do cesty. Kemp jsem přejel a dojel až na konec cesty, kde bylo několik ohrad s koňmi a jeden baráček s pláckem na parkování. Jedna koňská rodinka byla mimo ohradu u cesty a trošku se bála mého auta, tudíž jsem raději nepokračoval až na parkoviště a vycouval jsem. Všiml jsem si cedule, která oznamovala, že ke Capu se jde přes soukromý pozemek a tudíž to mají návštěvníci respektovat. Psi jsou prý hodní a neublíží. Tak jsem alespoň prozkoumal terén, kam se ráno budu vracet a jel jsem zpět najít kemp.

Cestou do kempu na East Capu

Kemp byl jen travnatý plácek u oceánu s jednou budkou s harampádím a kasičkou a jednou suchou kadibudkou. Zatím tu byl jen jeden campervan. Hodil jsem tedy do kasičky všechny drobné, co jsem měl a šel se „zabydlet“. Uvařil jsem si véču, což byl docela heroický výkon vzhledem k silnému větru, který foukal od moře. Po večeři jsem chvíli pozoroval na obzoru zaoceánské lodě a pak už jsem zalezl do auta, abych se vyspal, jelikož mě ráno čekalo brzké vstávání s dostatečným předstihem před východem, který měl být v 5:41.

Kamenné útvary v příboji estou k East Capu

Ráno jsem tedy vstal ještě za tmy ve 4:15, nasnídal se a vyrazil po gravelce na již známé parkoviště. Koně už se tu neplašili, takže jsem mohl dojet až na parkoviště, odkud zrovna vycházel německý pár evidentně taky k majáku na východ. Na parkovišti bylo několik campervanů, tudíž jsem očekával, že tam nebudu sám. Prošel jsem přes avizovaný soukromý pozemek a začal stoupat po schodech vzhůru k majáku. Schodů mělo být údajně 700, tak tomu budu věřit, jelikož jsem je nepočítal, ale bylo jich hodně. Nahoře u majáku už bylo celkem plno. Zabral jsem tedy místo na kraji majáku a vytáhl GoPro, abych natočil časosběr východu slunce. Když jsem ho chtěl někam postavit, všiml jsem si, že už tu několik gouček je. Bohužel bylo dost oblačno, tudíž z toho nakonec nic nebylo, pouze jsme viděli z pozamraků sluneční záři.

Schody k majáku

Pozorování východu slunce od majáku

Východ slunce na East Capu (bohužel zahalen v mracích)

Cca ¼ hodiny po údajném východu jsem začal goučko balit a od partičky vedle jsem zaslechl českou konverzaci. Bavili se o Hikurangi, což je hora kousek od East Capu, o které mi říkal Ondra. Prý se z ní dá pozorovat východ slunce ještě o pár vteřin dřív než od majáku a prý je tam i nějaké magické posvátné maorské místo. Výšlap na tuto horu jsem měl v plánu právě po East Capu, tak jsem se dal s českou partičkou do řeči a zjistil jsem, že se tam taky chystají. Na parkovišti jsme pak absolvovali klasickou konverzaci, jak dlouho jsme na Zélandu atd. Přitom kluci něco řešili s autem, jelikož jim netěsnil chladič, tak jsem jim půjčil tejpu. Pak jsem se s nima rozloučil s tím, že se asi potkáme na hoře. Vyrazil jsem zpět směrem na Te Aroha, kde jsem zastavil, abych se podíval na nejkošatější strom na Zélandu, o kterém se zmiňovali kluci na parkovišti. U stromu jsem se nakonec znovu potkal s českou partičkou. Chvíli jsem pozoroval na pláži celkem vysoké vlny a pak jsem už vyrazil do vesničky Ruatoria, kde měla sídlit maorská organizace Ngati Porou spravující mimo jiné právě hikurangi. Před Ruatorií jsem opět potkal u cesty českou partičku. Pak už jsem dojel do evidentně maorské vesničky. U infocentra jsem chtěl zjistit nějaké bližší informace o výstupu na Hikurangi a s kým se to nepotkám, opět s českou partičkou. Jelikož řešili také podrobnosti o výstupu na Hikurangi, tak jsme se domluvili, že spojíme síly a expedici na Hikurangi absolvujeme společně. Tak jsem se tedy oficiálně přidal k téhle Žďárské partičce J. Zavolal jsem na číslo, které nám dali v infocentru, a ranger mi řekl, že je špatná předpověď tudíž že nám nedoporučuje tam chodit v těchto dnech a už vůbec ne za tmy, abychom stihli východ slunce, jelikož je to hodně náročná cesta a navíc že nás je moc, a že hut (chatka) je jen pro 6 lidí a navíc už tam má 2 lidi obsazený a prý se ani nedá přespat na parkovišti pod horou, jelikož tam nejsou záchody. Inu byli jsme v háji a vůbec jsme nevěděli, jak to uděláme. Nakonec jsme se rozhodli, že zajedeme na nejbližší možné místo, kde přenocujeme a brzo ráno vyrazíme na parkoviště, kde necháme auta a vyrazíme vzhůru.

Dojeli jsme tedy k Waipiro Bay cca 25km jižně od Ruatoria, kde jsme zakempovali u pláže. Chvíli jsme poseděli, najedli se a vyrazili na obhlídku vesničky, jejíž dominantou byl krásný cihlový kostelíček s hřbitovem. Udělali jsme pár fotek a vrátili se k autům. Vypili jsme pár piv, sbalili krosny na zítřejší túru a šli spát, jelikož nás ráno opět čekalo brzké vstávání. Takový byl tedy můj první den se Žďárskou partičkou.

Waipiro Trading Company

Kostel s hřbitovem ve Waipiro Bay

Hikurangi

Hikurangi jsme s odstupem v celé své kráse neviděli jelikož byla zahalena v mracích, toto je vedlejší hora, o které jsme si původně mysleli, že to je právě Hikurangi.

Ráno jsme vstávali opět za tmy po 4 hodině, dali rychlou snídani a vyrazili opět do vesničky Ruatoria na záchod a ranní hygienu. V městečku nebylo ani živáčka kromě jednoho maora-penera, který se evidentně něčeho načuchal a sháněl cigáro. Typický maor nemakačenko, špinavej, bez zubů a s velmi originálně houpavou chůzí J Když jsme mu řekli, že cigáro nemáme, dřepnul si doprostřed silnice a skoro to vypadalo, že tam usne.

Když jsme se všichni vystřídali na záchodě, vyrazili jsme konečně za rozbřesku k Hikurangi. Cestou se naskytl nejeden kýčovitý pohled na východ slunce, ač bylo opět dost oblačno. Cestou k parkovišti jsme přejížděli několik jednosměrných mostků, jeli jsme v konvoji a před jedním takovým mostkem jednomu z aut přede mnou přeběhly přes cestu 2 srny, takže jsme zpomalili a zbystřili. Bohužel mi to nebylo nic platné. Ač jsem jel krokem, z pangejtu vyskočila srna a napálila mi to přímo do boku. Okomentoval bych to slovy Roberta Záruby po zlatém gólu Petra Svobody ve finále olympijského hokejového turnaje v Naganu proti Rusům „ BYLA TO RÁNA JAK Z KANÓNU…“ Srna hned zaběhla do protějšího lesa, já jsem se pomalu, ještě v šoku rozjel a po chvíli jsem si všimnul, že místo zrcátka mi jen čouhají z boku dráty a že mám pavouka přes celou levou část předního skla. OU SHIT!!! Odstavil jsem auto ke krajnici a běžel si posbírat zrcátko. Z lesa jsem slyšel šustit listí, tudíž hádám, že srna tam někde taky v šoku a zraněná pajdala. Inu mám holt o starost víc, ale tady a teď to nevyřeším. Na parkoviště pod Hikurangi to byl už jen kousek.

Byla to rána jak z kanónu

Když jsme dorazili na parkoviště, bylo už docela zataženo a i celkem zima. Navíc se všude válela mlha, tudíž jsme ani horu neviděli. Vzali jsme si tedy své saky paky, rozloučili se s Mončou a Terkou, které se rozhodly, že na nás počkají v autě, a vyrazili vzhůru do neznáma. Dle průvodců měla trvat cesta k hutu 4h a od hutu na vrchol další 2h. Stoupali jsme tedy po pastvinách mlhou vzhůru podél žlutých kůlů. Po cca 1,5h celkem pohodové chůze se najednou „cesta“ zvedla prudce vzhůru. Zhruba půl hodiny jsme se takto škrábali nahoru, až se najednou z mlhy vyloupla chatka. K hutu jsme to tedy zvládli v polovičním čase, takže pokud to takhle půjde dál, tak za hodinku jsme na vrcholu. Postupně jsme se v hutu všichni sešli a posvačili až na chudáka Skryje, který si nevědomky, že už je u hutu, rozdělal svačinku zhruba 10m pod hutem (taková byla mlha). Když jsme se posilnili, prohlídli si knihu návštěv, odložili batohy (kromě mě) a přivítali v hutu i nasvačeného Skryje, vyrazili jsme vzhůru.

Hut pod vrcholem Hikurangi

Nejdříve jsme stoupali dále prudkou, travnatou, kluzkou strání, na které jsme po chvíli potkali německý pár, který se vracel z vrcholu z východu slunce, který prý ale prošvihli, jelikož cestou nahoru ve tmě zabloudili. To se jim ani nedivím. Byl to ten stejný pár, který jsme den předtím potkali u majáku. Pokračovali jsme dál, až jsme vlezli do jakéhosi pralesa, ze kterého jsme se dostali na vyprahlou planinu se zákeřnou bodavou trávou. Planinou jsme došli až ke kamenitému, prudkému korytu, což byla finální fáze stoupání. Kamení bylo hodně sypké a sesouvalo se. Člověk musel opravdu hledat cestu a dávat pozor na každý krok. Navíc někdy nezbývalo než se chytit trávy, která vám svou špičkou probodla dlaň. Chvílemi jsem si říkal, jestli už tohle přece jen není za hranou bezpečnosti. Kor když se pod Radimem, lezoucím přede mnou, uvolnil celkem velký kus kamene a kutálel se korytem dolů. Nakonec jsme se ale dostali až na hřebínek pod vrcholem, kde odpočíval Jonáš a oznamoval, že už dál nejde. Z vrcholu už na nás mával Kuba, David a Radim, tak jsem si řekl, že to musím dát taky a začal jsem šplhat po kusech skály skoro jak na boulderu. S cca 10kilovým batohem na zádech to nebylo nic příjemného, ale zvládl jsem to. Nahoře se mi za odměnu naskytl pohled na mraky zeshora, azuro a v dálce se blýskal oceán. Akorát nám nebylo jasné, kde jsou totemy, které tvoří maorské posvátné místo, což je symbol Hikurangi, který jsme viděli na fotkách.

Stoupání vzhůru kamenitým průsmykem (posranej až za ušima)

Ale stálo to za ten risk (těsně pod vrcholem balancuju na úzkém hřebínku)

Vertical limit (vystoupali jsme až nad mraky)

Vrcholová euforie

Když jsme udělali dostatečný počet skupinových vrcholových fotek i selfíček, zahájili jsme sestup. Ten se ukázal jako ještě náročnější a nebezpečnější, jelikož batoh na zádech mi překážel při stylu sestupu tzv. po prdeli. Když jsem si ho dal na břicho, tak zase hrozilo převážení a nechtěně sestup style tzv. po kebuli. Inu nakonec jsem to ale živ a zdráv za neustálé asistence píchající trávy zvládl a konečně se ocitl zase na vyprahlé planině. Po prudké travnaté stráni jsme se doklouzali zpět k hutu, kde jsme si dali oběd, zapsali se do knihy a vyrazili na parkoviště. Když jsme vylezli z hutu, svítilo sluníčko a zmizela mlha. Díky tomu se nám naskytl pohled na plácek zhruba 200m pod chatkou, kde se tyčily v kruhu uspořádané maorské totemy. Sestoupili jsme tedy na plácek. Cestou jsme v roští viděli zraněnou ovci, které jsme bohužel neměli jak pomoct. Důkladně jsme si totemy prohlédli a vyfotili a vyrazili po pastvinách k autům. Cestou jsme pozorovali krásná panoramata kolem nás i pohled do údolí, což bylo dopoledne zahalené v mlze.

Posvátné maorské místo s totemy

Po krátkém odpočinku jsme vyrazili zpět do Ruatoria, kde jsme natankovali a nakoupili v sámošce. V jednu chvíli si to po silnici cválal na koni maor bez trika, který měl asi tak 200kg, tudíž z dálky vypadal jak bujně vyvinutá maorka. Chudák kůň. Pak už jsme vyrazili po východním pobřeží dále směrem na Gisborne. Cestou jsme se chtěli podívat k Te Puia Hot Springs, na které upozorňovala i cedule DOC (organizace spravující přírodní a historické zajímavosti a cesty pro turisty), ale nenašli jsme je, tak jsme pokračovali dále do Tokumara Bay, kde jsme se ubytovali za 5$ v kempu se sprchou i kuchyňkou u nějakých maorů.

Tolaga Bay Wharf a Cookova cesta

Tolaga Bay Wharf z vrcholu Cookovi cesty

Z kempu v Tokumara Bay jsme vyrazili kolem 10h. Nejdříve jsme se jeli podívat na historické molo právě v Tokumara Bay. Tato oblast je historicky známá především tím, že se zde obchodovalo s ovčí vlnou. Molo v Tokumara Bay bylo v dosti chatrném stavu, tudíž se po něm mohlo jít jen kousíček. V dřevěných útrobách mola měli hnízdiště racci, kteří nám hlasitě dávali najevo, že jsme se k nim přiblížili víc, než by chtěli. Po State Hwy jsme pokračovali dále ve směru na Gisborne, až jsme dorazili do Tolaga Bay, kde se nachází větší a známější molo. Je to dokonce nejdelší molo na Novém Zélandu a nakládaly se tu vlnou obchodní lodě. Cestou po molu nás zaujaly zejména velké vlny, narážející do útesu.

Historické molo v Tokumara Bay

Nejdelší molo na Zélandu v Tolaga Bay

Když jsme si molo dostatečně prohlídli, popojeli jsme na parkoviště na začátku Cookovy cesty, kde jsme posvačili a vyrazili na krátký track. Foukal silný vítr, ale jinak bylo azuro a svítilo sluníčko. Prošli jsme přes pastviny plné ovcí, až jsme došli na kraj útesu, na který jsme předtím koukali z mola. Naskytl se nám zde dechberoucí pohled na celé pobřeží se zálivem s molem a s útesy. Tento pohled se minimálně vyrovnal Capu Reinga na severu severního ostrova. Když jsme se pořádně pokochali a udělali nespočet panoramat a selfíček, sestoupili jsme lesní cestou do údolí, kde se nám naskytly další krásné pohledy na díru ve skále, která zase konkurovala Cathedral Cove na Coromandellu a bývalou rybářskou osadu s ústím oceánu a skalnatými stěnami lemujícími údolí. Cestou na kraj útesu jsme viděli jakési obětní místo, kde ležela mrtvá koza a na vztyčeném kameni bylo několik náhrdelníků z mušlí.

Cliff u Tolaga Bay z Cookovi cesty

Konkurence Cathedral Cove

Záliv, kde kdysi sídlila domorodá rybářská osada

Pak už jsme vyrazili zpět k autům a vrátili se do městečka Tolaga Bay, kde jsme doplnili zásoby jídla a vyrazili hledat kemp. Já se rozhodl, že se Žďárskou partičkou strávím ještě další den. U surfařské pláže jsme našli místo označené cedulemi jako Self Contained only a s povinností ohlásit se v nějakém obchodě v městečku, kam jsme s Jonášem vyrazili. Paní v obchodu nám řekla, že tam můžeme kempovat, i když nemáme Self Contained, ale že musíme zaplatit 16$ za permit pro 6 lidí na dvě noci, ale prý to platí i pro nějaký další kemp před Gisborne. Jelikož nás bylo 9, koupili jsme 2 permity s tím, že i tak se to vyplatí. Vyfasovali jsme i pytle na odpadky. Když jsme se vrátili, dozvěděli jsme se, že mezitím se tam stavoval nějaký chlápek a říkal, že tam nemůžeme kempovat, pokud nejsme Self contained a že musíme do placeného kempu kousek dál. Jeli jsme tedy s Jonášem zpátky do obchodu a řekli to té paní, co nám prodala termity. Ta se jen zeptala, jestli to byl starší běloch nebo maor. Když jí David řekl, že to byl běloch, tak nám řekla, že to máme ignorovat, že je to majitel vedlejšího předraženého kempu a takhle se snaží přetáhnout turisty k sobě.  Holt i takové věci se můžou dít na Zélandu.

Gisborne

Gisborne jak na dlani (trochu mi to připomíná pohled na Prahu z Letné)

Další den jsem si chtěl přivstat na východ slunce, ale bylo zataženo, takže jsem típl budík a spal dál. Holt nám na tom East Coastu ten východ asi není přán. Po snídani jsem se společně s Kubou a Skryjem oddělil od ostatních a vyrazili jsme napřed do Gisborne, jelikož byl pátek a chtěli jsme se pokusit vyřešit naše trable s autem. Tedy moje zrcátko a přední sklo a kluci brzdy a chladič. Cestou jsme se stavili u přírodní rezervace na pláži, kde se údajně vyskytují delfíni, tuleni a tučňáci a toto místo je vyhlášené pro šnorchlování. Jen jsme v rychlosti nahlídli na pláž k informačním cedulím, ale nic ze zmíněného obyvatelstva jsme neviděli, tak jsme se vrátili k autům. Když jsme odjížděli, tak jsme se akorát minuli se zbytkem naší skupinky, kteří se chystali toto místo prozkoumat podrobněji. My jsme tedy valili do Gisborne, největšího okresního města.

Nejdříve jsme zastavili na veskáči, kde nám týpek řekl ceny, které nás moc nepotěšily. Přední sklo mi prý musí vyměnit ve specializovaném autosklenářství s licencí. Ohledně zrcátka se mi měl ještě ozvat s tím, že cena by byla někde kolem 130$. Nakonec se mi už ale ani neozval. Klukům za chladič taky řekl dost vysokou sumu. Pak jsme se zastavili v síti servisů Pit Stop, kde jsme předem správně tušili, že to bude drahé. Nacenili nám to ještě víc než na veskáči a potvrdili, že okno mi musí udělat v autosklenářství. Pak následoval nákup v Pack n Save. Občerstvení jsme pokračovali do Supercheap auto, kde jsme se zeptali na nějaké vrakáče, servisy a autosklenářství. Nejdříve jsme se chtěli podívat na doporučovaný vrakáč, ze kterého se nakonec vyklubal ten, ve kterém jsme už byli. V autosklenářství Kevin Hollis Glass jsem narazil na tvrdou realitu, že výměna předního okna bude stát 500$. Ouuu. V Gisborn Glass mi dali o trochu lepší cenu, ale stále víc jak 400 babek. V jednom servisu jsme narazili na super týpka, který byl evidentně hodně oblíbený, ale měl na dlouho dopředu plno, nicméně nám dal alespoň pár rad co a jak a doporučil klukům servis, kde jim udělají aspoň ty brzdy. Pak už jsme se sešli s ostatními a jeli se podívat na nábřeží na sochu kapitána Cooka a na velkou nákladní loď, kterou zrovna nakládali 4 jeřáby dřevem. Bylo zajímavé pozorovat, jak jsou kamiony přivážející dřevo oproti lodi malinké a jak se plný náklad z náklaďáku na lodi ztratí jako když plivne. S Davidem a Terkou jsme se pak oddělili a jeli zkusit do místního bazénu sprchu za 50c. Pak už jsme vyrazili směrem do kempu, který jsme měli mít z předchozího dne předplacený. Vraceli jsme se kousek zpátky, jelikož kemp měl být u pláže před Gisborne, kde jsme viděli podél pobřeží spoustu karavanů a surfařů. Cestou se za mě pověsili policajti, tak jsem raději uhnul do boční uličky a setřásl je. Přece jen jezdit bez zrcátka a s rozbitým předním sklem není uplně příjemné. Nevím jak na NZ, ale u nás bych to asi neukecal. Pak už jsme konečně našli u pláže mezi karavany kempovat zbytek naší skupinky kromě kluků, kteří ještě jeli něco řešit. Když jsme se všichni navečeřeli, dostali jsme chuť na pifko, tak jsme zaúkolovali kluky, aby nějaké přivezli. Bohužel v místě, kde jsme kempovali, nebyl moc signal, tudíž nás kluci nemohli najít a dorazili za tmy ve chvíli, kdy jsme se pomalu všichni chystali jít spát, ale díky dovezenému pifku jsme zůstali vzhůru, dokud se nedopilo.

Sám pan Captain Cook

Nakládání lodě dřevem

Druhý den jsme po snídani vyrazili zpět do pobřežní rezervace, jelikož tam předchozí den ostatní viděli na pláži tuleně. Byl horký slunečný den, takže pláž a moře byla ideální volba. Většina zůstala na začátku pláže, jelikož chtěli vyzkoušet šnorchlování. Kuba vyrazil prozkoumat pláž dál a já jsem mu byl v patách. Byl to super pocit procházet se po liduprázdné pláži a užívat si té volnosti. Kubu jsem dohnal ve chvíli, kdy pozoroval po pláži ťapat nějaké ptáky. Mysleli jsme nejdřív, že to jsou tučňáci, ale když jsme se k nim přiblížili už moc, tak odlétli dál do vody. Pak jsme došli na netknutou pláž, kde jsme si pořádně užili vlny, na kterých jsme se vyblbli. Pak už jsme se vrátili zpátky za ostatními, kteří mezitím postavili z písku hrad a točili časosběr, jak ho postupně příliv srovná se zemí. Trvalo to docela dlouho, takže jsme tam nakonec zůstali jen já a Jonáš, zatímco ostatní vyhnal hlad zpět k autům.

Prostě pohoda

Po obědě jsme vyrazili zpět do Gisborne, kde jsme si vyšlápli na vyhlídku nad městem. Trošku mi to připomínalo pohled z letné na Vltavu. Chvíli jsme pozorovali stále tu samou nákladní loď. Od včerejška už byla tak z poloviny naložená dřevem. S Davidem a Kubou jsme pak pokračovali na úplný vrch kopce, kam se najednou začali sjíždět veteráni, kteří tam měli sraz. Tak jsme si je prohlídli, když se seřadili pro pamětní fotku, tak jsme si to taky blejskli a pak už se vrátili za ostatními k autům. Společně jsme vyrazili k bazénu do sprchy. Pak jsme se prošli po městě, v dollar shopu jsem koupil santovskou čepici na PFko a v pekáči jsme nakoupili nějaké pití na večer. Pak už jsme  vyrazili směrem k nedalekým Rere Falls, kde jsme se potkali s nějakým Čechem. Zakempili jsme na parkovišti u vodopádu, navečeřeli se a popili piva a vína. Zahráli jsme slovní kopanou, koukli na hvězdy, fotky a videa a šli v náladě spát.

Sraz veteránů na vyhlídce nad Gisbornem

Rere Falls, Přírodní skluzavka

Přírodní skluzavka u Rere Falls

Ráno po snídani jsme vyrazili pěšky směrem k 2km vzdálené přírodní skluzavce. Jelikož jsme neměli žádný body board ani nic podobného, vyrobili jsme si každý vlastní prototyp něčeho, na čem by se skluzavka dala sjet z barelů na vodu. Po krátké procházce jsme dorazili na místo. Šlo o cca 20m dlouhou šikminu, po které tekla voda z říčky a dole byl vymletý hlubší „rybníček“. Většina lidí tam jezdila právě na bodyboardech. Někteří měli nafukovací člun, tudíž jsme tam s našema kanystrama vypadali dost vtipně. Mně se mé dvě stejpované lahve od džusu rozpadly po prvních pár metrech, takže jsem většinu sjel po zadku. Pak se nad námi jeden chlápek slitoval a půjčil nám bodyboard, takže jsme si vychutnali i pořádnou jízdu na prkně hlavou napřed J Vydrželi jsme tam necelé 2h. Pak jsme vyrazili zpět k autům k vodopádu, po kterém zrovna lezli nějací mladí kluci. Vypadalo to dost nebezpečně, tak jsme se modlili ať nejsme svědky nějakého neštěstí. Na parkoviště se začalo sjíždět celkem dost aut, tak jsme se naobědvali a vyrazili zase zpět do Gisborne, kde jsme natankovali a vyrazili směrem na Morere,kde jsou vyhlášené hot pools a nějaké jeskyně. Cestou začalo pršet. Jel jsem za Skryjem a Kubou, kterým jejich chladič mlel z posledního kor v místě, kde se jelo do prudkého táhlého kopce. Nakonec jsme všichni bez úhony dorazili k hot pools, které byly ale zavřené, navíc pršelo, tak jsme jen zkontrolovali otevírací dobu na další den a pokračovali směrem k jeskyním, kde jsme plánovali zakempovat. Z hlavní silnice jsme odbočili na gravelku, po které jsme jeli celkem dlouho až k parkovišti před jeskyněmi. Mezi dvě auta jsme natáhli moji plachtu, pod kterou jsme si na chvíli sedli, povečeřeli a pak se rozešli do au,t jelikož v tom počasí se nic moc dělat nedalo. Pod plachtou si pak postavila stan Andrea.

Deštivý chill pod plachtou

Jeskyně, Morere Hot sprinte, Pláž, surf, focení PF, Poloostrov

            Ráno jsme vstali do krásného slunečného dne a konečně viděli krásné údolí s pastvinami pod námi, které jsme předchozí den kvůli dešti a mlze neviděli. Po snídani jsme vyrazili k jeskyním, které jsme důkladně prolezli a pořádně se u toho zasvinili od všudypřítomného bahna. Pak jsme vyrazili do Morere do termálních pramenů. Za vstup jsme zaplatili 12$ za osobu. Prošli jsme pěkným, hustým palmovo kapradinovým lesem, až jsme dorazili k hot pools. K našemu zklamání se nejednalo o přírodní hot pools, ale byly to normálně bazénky z nerezu, do kterých byla pouze přivedená horká voda z pramenů. Byl tu jeden teplý, jeden horký a jeden ledový bazének. V tom teplém byla nějaká maorská rodinka s dítětem, které jedlo nějaké sušenky, tak to tam pak plavalo. Pořádně jsme se prohřáli a v místním kiosku okoštovali hamburger. Pak už jsme vyrazili hledat naše další nocležiště na Mahia Beach kousek od nedalekého poloostrova. Na pláži jsem nafotil fotky na PFko. Pak jsme vyrazili na nedalekou surfařskou pláž. Cestou jsme potkali v ohradě lamy. Kluci zkoušeli chytit vlnu, párkrát se jim to i povedlo. David s Irvem zase zkoušeli chytit rybu, což se bohužel nepovedlo ani mně, když jsem si od Davida půjčil prut. Ale zase se mi podařilo chytit vlnu, když jsem balancoval mezi kameny, ze kterých jsem se snažil chytat. Propláchlo mi to i kapsu, ve které jsem měl klíčky od auta, ale naštěstí to nemělo žádný negativní vliv na funkci. Nějaký maor s dětmi sbírali mezi kameny nějaké škeble. Asi na večeři. Pak už jsme se vrátili na Mahia Beach, kde David pomohl nějakým holandským důchodcům na laně vytáhnout jejich caravan, který uvízl v písku u pláže. Po večeři jsme poseděli s Matějem, přítelem Andrey, který za náma dorazil, aby se k nám přidal. Dopili jsme pifka a šli spát.

Mahia Beach

Waikaremoana Lake, Wairoa, loučení se Žďárem

Ráno po snídani jsme vyrazili na nedaleký poloostrov. Po gravelce jsme dorazili až ke scenic lookout tracku (vyhlídková trasa), kterou jsme prošli během cca 1,5h. Byla to příjemná dopolední slunečná procházka lesem, ale vyhlídku jsme žádnou pořádně nenašli. Pak už jsme pokračovali směrem do města Wairoa. Cestou jsme se ještě chtěli stavit v nějaké ptačí rezervaci. Cesta k ní ale vedla mezi pastvinami, až se úplně ztratila. Krávy navíc nevypadaly příliš přátelsky, tak jsme to raději otočili. Ve Wairoře jsme si prošli město, naobědvali  se u Inda, nakoupili v New worldu a vyrazili do kempu u jezera Waikaremoana, kolem kterého vede jedna z tzv. Great Walk. Počasí se začalo docela kazit.  Po nekonečné gravelce jsme nakonec dorazili ke kempu přímo na břehu jezera. Po večeři jsme zkusili rybařit, ale začalo pršet, tak jsme zalezli do aut.

Waikaremoana Lake

Ráno jsem nějak zaspal, takže jsem vstával ve chvíli, kdy už byli ostatní po snídani. Rychle jsem se tedy začal pakovat na track. Mezitím začali všichni odjíždět, tak jsem toho nechal a jel za nimi na parkoviště, kde začínal track. Prostě hurry hurry morning. Dobalil jsem a vyrazili jsme na túru.  Jelikož jsme od Matěje měli informaci, že nejzajímavější z celého 3denního tracku je jen první část, rozhodli jsme se, že půjdeme jen k první vyhlídce a pak se stejnou cestou vrátíme k autu. Stoupali jsme zajímavým pralesem. Cestou jsme potkali nějakou rodinku s krosnami, která šla evidentně celý 3 denní track. Dorazili jsme k pískovcovým balvanům, ze kterých byl nádherný výhled na celé jezero. Pokochali jsme se a pokračovali pralesem dál, ale po chvíli jsme usoudili, že vrcholu už jsme asi dosáhli a vrátili jsme se k vyhlídce, kde jsme na kamenech poobědvali a vydali se zpět k autům.

Oběd na skále s vyhlídkou na jezero Waikaremoana

Když jsme si na parkovišti odpočinuli, šli jsme ještě prozkoumat místní jeskyně. Pak už jsme vyrazili  zpět do Wairoi. Ve Wairoře jsme zašli za 2$ do sprch u bazénu. Sprchy zde evidentně měli nově opravené a zřejmě se ještě neměly používat, ale to jsme nevěděli a tak jsme jim je aspoň otestovali. Dobrý to bylo. Ve skateparku jsme pak doplnili kanystry s vodou a já koupil basičku piv na rozloučenou se Žďárskou partičkou, kterou jsem ráno opouštěl. K večeři jsem si koupil fish n chips a pak jsme zakempili na parkovišti u veřejných záchodků, které byly asi nejluxusnější veřejné wc, co jsem tady zatím viděl. Tak jsme na rozloučenou popili a šli spát.

Maják ve Wairoře

Tak takhle jsem projel East Coast s novými přáteli ze Žďáru. Bylo to super, ale jelikož jsem měl už jen 9 dnů do mého přejezdu na jižní ostrov a chtěl jsem ještě vidět hodně z ostrova severního, musel jsem se oddělit, abych vše stihl. Navíc jsem ještě potřeboval co nejdříve vyřešit zrcátko a okno u auta. O tom, jak jsem to vyřešil, kam jsem pokračoval dál a co jsem viděl a zažil, vám povyprávím zase příště J.