Tak jsem konečně zase na netu a můžu nahrát další článek, hodnotící druhý týden našeho pobytu v Aucklandu. Na základě vašich reakcí na předchozí články se budu snažit vyhovět všem radám a připomínkám a budu text více členit, eliminovat chyby atd.

Stěhování

Naposled jsem se s vámi loučil, když jsme si domů k Lewisovi z Pack n Save přivezli tucet exportních lahvových Plzní, kterými jsme si s Lewisem „připili“ na poslední noc v centru, jelikož nás čekalo stěhování. Druhý den, tedy v pátek, jsme poněkud malátní vstali a začali promýšlet strategii jak se sbalit a přesunout do našeho nového Aucklandského útočiště. Naštěstí jsme získali nějaký čas navíc, jelikož ráno Lewis nemohl najít svoje klíče a tak nás poprosil, abychom mu v 5 odpoledne otevřeli, až se bude vracet z práce. Tou dobou jsme už podle původního plánu měli být na novém místě, ale Tomáš to s Dianou domluvil, že přijedeme až na 7, což bylo nakonec tak akorát. Lewis opravdu v 5 přišel. Dobalili jsme s Tomášem poslední kousky, vyrazili s krosnami pro auto a vybrat na další týdenní nájem. Pak už jsme vyzvedli Adélu a zbytek věcí v Nelsonce a vydali se do poklidnější části Aucklandu jižně od centra jménem Sandringham.

Shista – moje kamarádka při raním čaji na terase 🙂

Diana se psem už na nás čekali na ulici. V rychlosti nám s přítelem ukázali co a jak, prohodili jsme pár slov o Čechách, Zélandu, cestování a uprchlících a za chvíli jsme se už mohli pomalu ale jistě zabydlet v útulné garsonce. Oproti předchozímu ubytování u Lewise jsem si například já nejvíce cenil luxusu v podobě rozkládacího gauče. Výhod mělo tohle ubytování ale celou řadu. Po vybalení jsme si ještě rychle sjeli do nedalekého nákupního centra ulovit večeři. Pak už po předchozí bujaré noci netrvalo dlouho a šli jsme na kutě.

Mount Eden, Night market

Pohed z Mt. Edenu přes kráter sopky na celý Auckland

Druhý den jsme chtěli více prozkoumat okolí našeho nového domova. Jelikož jsme se nacházeli kousek od Mount Edenu, na který jsem se po zhlédnutí pár fotek na internetu těšil už v Praze, cíl naší sobotní procházky byl jasný. K tomu nám navíc ještě Dan (od kterého jsem kupoval auto) doporučil jako nejlepší Fish n Chips v Aucklandu jeden kiosek právě pod Mt Edenem. Oběd byl tedy taky jasný. Ač trošku nachlazení již z předchozích dní jsme se vydali na cestu. Hlad nás dovedl nejdříve do onoho kiosku a opravdu jsme si pošmákli. The Ancient Mariner – Kiwi as Fish n Chips mohu jedině doporučit. Dostali jsme na výběr ze dvou Fish of the day, tedy rybu dne. Obojí dnes vytažené z moře a obojí místní klasika. Vyzkoušeli jsme obě a obě byly výborné a to za cenu na místní poměry lidovou, tedy cca 10 NZD.

The Ancient Mariner – nejlepší Fish n Chips v Aucklandu !!!

Pak už jsme začali stoupat na Mt. Eden. Jedná se o „kopec“ jižně od centra Aucklandu a je to vyhaslá sopka, která je již ale celá pokrytá trávou. Její kráter v pozadí s panoramatem celého města se svou dominantní věží je velmi fotogenický, což můžete sami posoudit z fotek. Jelikož byla docela zima a vypadalo to, že se schyluje k dešti, dlouho jsme se nahoře nezdrželi a vyrazili domů.

Cestou k Mt. Edenu

Naše obavy se nakonec potvrdily a opravdu začalo pršet. To nás ale neodradilo od našeho večerního plánu jet se podívat do Pakurangy na Night market. Upřímně jsem moc nevěděl, co náš čeká, ale doporučoval nám to Dan, jehož dosavadní doporučení byla velmi přínosná. Cesta ve tmě, za deště a ještě nalevo byla vyloženě něco pro mě, ale dorazili jsme v pohodě. V garážích nákupního centra se mísily vůně z cca 40 stánků převážně asijské kuchyně. U stolů debužírovali hlavně Maoři. Indové tu pro změnu prodávali všechny možné blbosti, co lze zpeněžit. Do toho se přeřvávala ze všech koutů muzika. V jednom stánku byl dokonce Slovák, který dělal „speciality“ z hermelínu včetně hermelínového burgeru. Ještě tu ale nejsme tak dlouho, aby se nám stýskalo po hermoši a na opékané chobotnice na špejli jsme neměli koule, a tak jsme se spokojili s nic moc extra nudlemi. Chvíli jsme pokecali s Danem, jeho přítelkyní a jeho kolegou z práce (dredatým kiwákem s křivákem) a jeli jsme na kutě.

Estima, oceán

Racek se toho nebojí

V neděli ani začátkem týdne se počasí moc nechtělo umoudřit a tudíž jsme většinu času trávili doma, kromě povinných nákupů. Vždycky po ránu to vypadalo nadějně. Vysvitlo sluníčko, ale do oběda se zatáhlo a odpoledne párkrát zapršelo. Tomáš s Adélou tak měli čas na shánění auta. Jedni čeští backpackeři, vracející se z jihu, přijeli předvést svou Estimu až k nám před barák. Nakonec to ale neklaplo a prodali ji Francouzům. V úterý večer se nakonec štěstí usmálo a Tomáš vyhrál aukci s jednou Estimou na Trademe. Druhý den jsme tedy vyrazili na cca 160km dlouhý výlet do Katikati jihovýchodně od Aucklandu, abychom vyzvedli nový přírůstek do našeho vozového parku. Po cestě se vyjasnilo a před námi se tak otevřely nádherné výhledy na prosluněnou kopcovitou Novozélandskou krajinu. Když jsme sjížděli serpentinami do Katikati, zahlédli jsme dokonce oceán rozprostírající se až k obzoru. Všude kolem silnice jsme pozorovali kiwi sady. Projeli jsme Katikati a opět jsme začali stoupat, až jsme konečně dorazili na místo. Pán, který prodával Estimu, se asi uměl narodit, jelikož jeho sídlo bylo na kopci, ze kterého byla vidět krásná krajina v pozadí lemovaná výhledem na oceán. Radost pohledět. Tomáš rychle vyřídil věci spojené s koupí auta a už jsme se vraceli do Katikati, kde jsme si dali oběd, koukli jsme se do pár obchodů a vyrazili nazpátek.

náš kompletní vozový park

Před očima jsme ale pořád měli výhled na oceán a tak nám to nedalo a na mapě jsme si vytyčili místo, odkud by mělo být vidět na širý oceán. Za chvíli už jsme stáli na pláži a fotili se. Já si tak poprvé mohl užít z krásné písečné pláže pohled na opravdický oceán táhnoucí se až za obzor. Nádhera. Když jsme se nabažili toho pohledu, pocitu a dostatečně nakrmili závěrky fotoaparátů, vyrazili jsme pomalu domů. Jak jsme se postupně blížili k Aucklandu, začínala se víc a víc stahovat mračna a začalo pršet. Po dlouhém, náročném, ale úspěšném dni jsme rychle spucli večeři a šli spát.

Další den byl ve znamení shánění věcí do auta a pomalu jsme se začali připravovat na náš první Zélandský roadtrip na sever, ale o tom až příště.

Zdravíme od oceánu