…aneb cestou za prací

Jak už jsem avizoval v posledním článku z Aucklandu, povedlo se mi sehnat moji první zélandskou práci a to na kiwi sadech v městečku Opotiki na pobřeží východně od Aucklandu. Přímou cestou z Aucklandu to je cca 350 km. Cestou se však míjí poloostrov Coromandel, který určitě stojí za to vidět a proto jsem se rozhodl vyrazit o den dřív a Coromandel pořádně prozkoumat.

V pondělí 12. října, tedy den po výletu do Hobitína, jsem vše připravil, zabalil, poklidil, doplnil zásoby jídla a koupil zázvorová pifka (nealko) na rozloučenou s Tomášem a Adélou. Ti zrovna na parkovišti u hřiště řešili rébus, jak vymontovat zadní sedačky z Estimy, tak se jim krátká pauza a osvěžení hodilo. Naposled jsme si tedy připili, probrali své plány a rozloučili se s tím, že se snad brzy uvidíme v Opotiki na sadech hned, jak dodělají vestavbu.

Coromandel na dohled. Most, kterým symbolicky vjedete na poloostrov.

Okolo 4 odpoledne jsem vyrazil vstříc novým dobrodružstvím a poznáním jak jinak než po své oblíbené 27 state highway, na které mě opět nezklamala nádherná přírodní scenérie azurové oblohy s pár mraky, zelenými kopečky, pod kterými se na sametových pastvinách pásly krávy. Bohužel jsem byl na dálnici, tudíž jsem nemohl zastavit, abych tu krásu zdokumentoval. Proč si ale taky nenechat něco jen pro sebe :-D.

První zastávkou přímo na úpatí poloostrova Coromandel bylo městečko Thames proslavené svými zlatokopeckými doly. Bohužel jsem dorazil až po 6 hodině, kdy už dávno bylo v městečku vše zavřené (kromě fitness u rugbyového hřiště, kde si zrovna dávaly pěkný ženský do těla svůj pravidelný HEAT program:-)) včetně prohlídky dolů. Největší zajímavostí v Thames se tak pro mě stal pohled na pláž, na které stálo sešikovaných v pozoru cca 500 ptáků, hledících na západ slunce. Upřímně nevím, na co čekali. Možná na odliv, který za sebou zanechá v kalužích drobné rybky či korýše. Nevím, ale pohled to byl fascinující. Sami můžete posoudit z fotek, i když z nich ta masa tolik cítit není (holt si budu muset už konečně pořídit tu zrcadlovku).

Vítejte ve zlatokopeckém městě Thames

Hejno ptáků pozorujících západ slunce

Z Thames jsem pak už začal stoupat na sever po západním pobřeží. Po chvíli jsem zastavil, abych se pokochal západem slunce a rychle pokračoval dál, ať co nejdříve dojedu do nějakého kempu. Jízda serpentinami po coastu za tmy, kdy máte vlevo asi tak 3 metry do oceánu a vpravo skálu, byla vcelku adrenalinovou záležitostí. Po cca 2 hodinách jsem dorazil do městečka Coromandel, kde jsem již potřeboval nutně natankovat, jinak nemůžu jet dál. Co čert nechtěl, benzínka, která měla být ještě hodinu a půl otevřená, už byla překvapivě zavřená a široko daleko žádná jiná možnost natankovat. Po ověření této informace od postávajícího floutka opodál jsem vyhledal nejbližší byť placený kemp a za $15 jsem v autě přenocoval. Ráno jsem brzo vstal, využil místní teplou sprchu a kuchyňku, nasnídal se a vyrazil na benzínku. U první GAS station s o něco dražším benzínem, než v AKL, jsem zastavil a hned ke mně přiskočila krásná, mladá a sympatická slečna, která mi ochotně natankovala. Tipoval bych ji na Australanku přestěhovanou na Zéland. Prohodili jsme pár slov a už jsem s plnou nádrží pokračoval směrem k východnímu pobřeží Coromandelu.

Cestou z městečka Coromandel se mi naskytl takovýhle výhled

První zastávkou na východním pobřeží byla Cookova pláž, kam jsem dorazil kolem 11 dopoledne. Bylo dost oblačno, ale občas mezi mraky vysvitlo sluníčko, foukal ale silný vítr. Udělal jsem pár fotek, ale upřímně se musím přiznat, že jsem od této pláže, nesoucí jméno objevitele Zélandu očekával víc. Zkrátka obyčejná pláž.

Cookova pláž

Za chvíli už jsem seděl zase v autě a vracel se kousek po stejné trase a pak pokračoval dále podle cedulí směrem k městečku Hahei, kde se nachází zajímavý skalní útvar Cathedral Cove. Když jsem dorazil na parkoviště, z přilehlých cedulí jsem se dozvěděl, že na pláž s Cathedral Cove se jde cca 45 minut. S tím jsem bohužel nepočítal a můj časový harmonogram tak utrpěl zásadní trhlinu. Zadal jsem si pro jistotu do navigace, jak dlouho mi odtud potrvá cesta do Opotiki a zjistil jsem, že to budu mít jen tak tak, když jsem započítal nějakou rezervu kvůli nepředvídatelnému zdržení. Rozhodl jsem se tedy, že obětuji Hot Water Beach, kam jsem se chtěl posléze podívat, jelikož bych si stejně nestihl vyhloubit jezírko a užít přírodní horkou lázeň, ač jsem měl načasování z hlediska odlivu/přílivu ideální. Popadl jsem tedy foťák, goučko a nasadil zběsilé tempo směrem ke „katedrále“. Předběhl jsem spoustu turistů a ke katedrále jsem dorazil za cca 20 minut. Bylo dost zataženo a chvílemi i lehce mrholilo. Rychle jsem nasekal pár fotek, ale předem jsem věděl, že podmínky pro pořízení kvalitní fotky jsou z hlediska počasí tristní. Za 5 minut už jsem pelášil po stezce zpět k autu. Docela jsem se u toho zapotil, takže jsem rychle převlíkl triko a vyrazil směr Opotiki.

Cathedral Cove

Po dvou hodinách jízdy jsem dorazil do Te Puke, hlavního města kiwi, jak je mu přezdíváno. Jelikož jsem byl už dost hladový, zastavil jsem v McDonaldu, kde naštěstí měli oblíbený steal meal, takže jsem se za 10 babek nacpal pořádnou porcí zdravého jídla :-). Čím více jsem se blížil k cíli, tím více se zdálo, že se mi splní má tajná představa, že místo, kde strávím další minimálně měsíc, bude kousek od oceánu s hezkými písečnými plážemi. Cca 5 km před Opotiki jsem to už nevydržel a zastavil, abych nasál vůni mého nového domova. Udělal jsem jedno selfíčko, o které jsem se s vámi hned podělil, a za chvíli už mě vítala cedule Opotiki.

Pozdrav z nového domova

Dorazil jsem dle svého plánu, tedy ¾ hodinky před plánovanou schůzkou s manažerem. Zaparkoval jsem u iSite, místa schůzky. Opodál seděl kluk s krosnou, kytarou a četl knihu. Zeptal jsem se ho, zda taky čeká na meeting. Tak jsem poznal Francka, rodáka z Aucklandu s francouzskými kořeny. Po chvíli nás zřízenec z iSite poprosil, abychom se přesunuli před bránu, protože ji potřeboval zamknout. Před iSite už čekal Tomáš, Čech, Pražák a náš budoucí supervizor. Jak se blížila 6 hodina, tedy čas srazu, postupně dorazili ve své černé self contained Toyota Hiace „frantíci“, tedy Quentin s Mathildou. Nakonec pěšmo na parkoviště přišli Lucas, Rico, Christoph a Inken. Nejpočetnější skupina jednoho národa a to Německa. Když to teď zpětně hodnotím, je to přesný model toho, jaké je na Zélandu poměrné zastoupení národů. Pak už konečně dorazil Lady, manažer, kontraktor, kterému jsem podezřele dobře rozuměl. Bylo mi jasné, že to zélandský rodák nebude. S mírným zpožděním ještě dorazila kiwi maorka Pamela. Lady nás během půlhodinky seznámil přibližně s tím, co nás čeká, probrali jsme organizační věci, jako například kde je kdo ubytovaný (což pro mě bylo užitečné, jelikož jsem dopředu nic nehledal a nezjišťoval). Nakonec nám Lady rozdal k prostudování a podepsaní smlouvy a daňová prohlášení, oznámil, kde a v kolik se ráno sejdeme a dal nám rozchod.

Na parkovišti jsme pak už zůstali jen Tomáš, Lady, kteří ještě potřebovali dořešit věci okolo Tomášova supervizorování, a já. V tu chvíli mi to všechno dalo smysl. Lady najednou plynulou češtinou řekl „Takže Češi, no tak paráda“. Žádnej Ladi, ale Láďa, Čech žijící na Zélandu víc než 10 let. Trošku nás vystrašil s tím, jaká je Opotiki (promiňte mi ta slova) prdel světa, kde si někteří lidi jezdí do supermarketu nakoupit místo v autech na koních, jaké tu jsou maorské gangy, které loni zapálily nějakým backpackerům auto a že údajně dále na východ už to je jen maorské území.

Když Láďa odjel, Tomáš navrhl, jestli nezajdeme na Fish n Chips do fastfoodu, který před srazem míjel ve „městě“. Pokecali jsme o našich dosavadních zážitcích a dalších plánech na Zélandu i mimo něj. Tomáš pak jel navštívit své české kamarády, kteří kempovali kousek od Opotiki a řekl, že pak asi dorazí do Beach Housu (ubytovny 5 km západně od Opotiki, o které nám říkali Němci).

Jelikož se už začalo rychle stmívat, vyrazil jsem rovnou směrem právě k Beach Housu. Po chvilce hledání jsem dorazil na místo, kde mi majitel oznámil, že mě momentálně nemůže ubytovat, jelikož má plno, ale druhý den se prý nějaká místa uvolní. V tu chvíli jsem se ocitl v dost nepříjemné situaci, protože byla tma, byl jsem unavený a neměl jsem kde spát. Do Backpackeru ve městě se mi nechtělo a v okolí Opotiki žádný free kemp nebyl (nejbližší cca 20 km s dost špatnou příjezdovou cestou). Přímo naproti Beach Housu se nacházel rodinný kemp resort Island view, ze kterého se linula záře neonových světel osvěcujících mj. palmy před vchodem, což ve mně vyvolávalo dojem 5 hvězdičkového hotelu. Jelikož se ale tonoucí stébla chytá, jak praví trefné pořekadlo, vydal jsem se zjistit, zda a za kolik bych mohl v „kempu“ přenocovat. Ač se v recepci svítilo, bylo již zamknuto. Kdo by se taky divil v 10 hodin večer. Na dveřích byla ale cedulka oznamující, že pokud je recepce zavřená a chcete přenocovat, máte jít do telefonní budky opodál a vytočit číslo uvedené na cedulce. Telefon zvedla žena majitele a řekla, že hned přijde. Za pár vteřin seběhla po schodech z prvního patra. Když mi oznámila, že ubytovat se není žádný problém, že za kempování ve vlastním autě si účtují $10 za noc a že platit kartou není žádný problém, bylo rozhodnuto. Zaplatil jsem si jednu noc s tím, že druhý den se poohlédnu po nějakém „normálním“ ubytování. To jsem ještě netušil, že zde zůstanu další dva týdny.

Takhle jsem tedy opustil Auckland, projel poloostrov Coromandel a zakempoval v místě mé první novozélandské práce. V dalším článku se můžete těšit na vyprávění o tom, jak tady žiju, s kým a co děláme, když pracujeme, a když máme day off.

Stay tuned
Váš Vojtíšek