vítám tě na mém blogu o cestě do Kanady. Než budu konkrétně popisovat mé počínání za velkou louží, chtěl bych ti přiblížit, co všechno předcházelo tomu, než jsem přeletěl Atlantický oceán.

 

Vše začalo tím, že jsem se začátkem roku 2015 rozhodl opustit komfortní zónu a začít cestovat tak, jak to udělali již mnozí přede mnou. Do té doby jsem bral pravidelné či dlouhodobé cestování jako výsadu movitějších, odvážnějších, čili mě nedostupné. Takže jsem se tak nějak prodíral tím nudným každodenním českým pracovním stereotypem. Makal jsem v televizi jako technik, což mě ale příliš nenaplňovalo. Plat jsem měl na české poměry nadprůměrný, tak jsem ho pravidelně s kamarády utápěl v zrzavém moku. Zkrátka můj život nebyl žádnej zázrak.

 

Lehký vánek začal napínat mé plachty ve chvíli, kdy jsem si našel přítelkyni a sestěhoval se s ní do našeho společného nájmu na okraji Prahy. To byl de facto úplný prapůvod  mého cestování :-))) V té době už jsem pracoval jako produkční pořadu o moderních technologiích. Tyhle dvě životní změny jakoby hnuly ledem a ve mě se něco nenávratně změnilo. Omezil jsem pití, přestal jsem kouřit a naopak jsem začal intenzivně sportovat.

 

Díky tomu jsem se na pravidelných vyjížďkách na kole začal potkávat s kamarádem Tomášem, který se tou dobou chystal na svou další nomádskou cestu do Asie. Nomádství bych svými slovy charakterizoval jako způsob života, kdy pracuješ přes internet (převážně v oblasti online marketingu) a tudíž můžeš práci vykonávat odkudkoliv na světě, kde se lze připojit k internetu. Během dlouhých podzimních výběhů do Modřanské rokle jsem s velkým zájmem poslouchal Tomášovo vyprávění z cest, které mě nesmírně fascinovala. V duchu jsem si říkal, že takhle bych chtěl jednou taky žít, ale stále mi to přišlo jen jako nedosažitelná pohádka. Navíc naší televizní divizi zavřeli a já si musel hledat novou práci.

 

Tomáš pak odletěl a já dále pracoval na své fyzičce s ještě větší vervou. Našel jsem si práci opět na technice a pro jistotu hned ve dvou televizích zároveň. Stal se ze mě lehký workoholik. Po několika měsících mi Tomáš zavolal a zeptal se mě, jestli s ním a jeho tehdejší přítelkyní nechci zkusit zažádat o roční víza na Nový Zéland. V první chvíli jsem s díky odmítl, jelikož jsem si nedokázal představit, že jen tak seknu s prací, kterou jsem si zrovna našel a odletím na rok někam do neznáma. Ze zajímavosti jsem si ale začal zjišťovat informace o programu Working Holiday na Novém Zélandu a během mých osamělých večerních výběhů jsem měl možnost o tom dost intenzivně přemýšlet. Mou celkovou proměnu osobnosti bohužel neunesl náš vztah s přítelkyní a po dvou letech jsme se rozešli.

 

Chvíli poté jsem se definitivně rozhodl o víza zažádat. Tento okamžik rozhodnutí považuji za zásadní bod zlomu v životě každého cestovatele. Nehledat důvody proč nejet, ale hledat způsoby jak odjet. Následovalo nekonečné odpočítávání dnů až do prvního březnového pondělního večera, kdy se otevřela kvóta a začalo klikací šílenství na jehož konci se po 45 minutách radovalo 1200 vítězů. Díky bohu jsem mezi šťastlivci byl i já a Tomáš s přítelkyní. Následoval hon na letenku, která určí datum odletu, které nakonec padlo na 9. září. Letenku jsem nakonec pořídil přes Oldu Théra, který se specializuje právě na letenky a pojištění na Nový Zéland a mohu ho vřele doporučit. Kromě jednosměrné letenky s China Airlines jsem tedy přes Oldu 3 měsíce před odletem pořídil s 50% slevou i roční cestovní pracovní pojištění u České pojišťovny.

 

Dva měsíce resp. měsíc před odletem jsem v práci „slavnostně“ oznámil, že v září odlítám. Mezitím se Tomáš s přítelkyní nečekaně vrátili z Asie do Čech, ač plánovali původně letět přímo na Zéland. Navíc sehnali přes Oldu stejnou letenku jako já, tudíž jsem na svou první cestu mimo Evropu a svůj první let v životě vůbec, nebyl sám. S Tomášem jsme ještě stihli před odletem vyšlápnout Sněžku a odjet na 10 dní do Rumunských hor, abychom se naladili na cestovatelskou vlnu. Po návratu už jen zbývalo zrušit tarif u operátora a přejít na kredit, otevřít účet v bance s výhodnými podmínkami pro cestovaní (Equa Bank – výběry z bankomatu po celém světě za 9 Kč), odhlásit se ze zdravotní pojišťovny, pozastavit živnost, rozloučit se se všemi blízkými a přáteli na grilovačce ve Stromovce, sbalit na rok do 60l krosny a začátkem září jsme zamávali křídly.

 

O tom co následovalo na druhém konci světa si můžeš podrobně přečíst na mém prvním blogu Vojtíškova cesta. Již ze začátku mého působení na Novém Zélandu mi v hlavě zrála myšlenka, že bych na Zélandská WH víza mohl plynule navázat obdobným programem v Kanadě. Začal jsem si tedy zjišťovat informace a podmínky programu International Experience Canada (IEC). Podmínky byly v podstatě stejné jako na NZ. Na rozdíl od původního systému „First come, first serve“ (kdo dřív přijde, ten dřív mele) jako při žádosti o zélandské WH, ale Kanada od roku 2016 změnila systém žádostí tak, že jsi nejdříve vyplnil krátký webový dotazník (check if you are eglible), který ti vyhodnotil, na jaká víza máš nárok (Working Holiday, Young professionals, Co-op) a poté jsi vyplnil profil a zařadil se do tzv. poolu mezi čekatele na pozvánku do programu.

 

Mě to samozřejmě vyhodnotilo jediná možná víza Working Holiday (jelikož už jsem neměl statut studenta ani žádnou přímou pracovní nabídku v Kanadě). V lednu se pak otevřela kvóta a kanadský imigrační úřad (CIC) začal náhodně každé pondělí rozesílat 100 pozvánek, dokud nenaplnil kvótu. V první polovině února se na mě usmálo štěstí a i mě CIC jednu pozvánku poslal. Od té chvíle jsem měl 10 dní na rozhodnutí, zda pozvánku přijmu či nikoliv (Working Holiday víza můžeš využít jen jednou za život). Já jsem samozřejmě pozvánku přijal, ale strategicky až po týdnu, abych měl dost času si připravit podklady na následující kroky. Od chvíle přijetí pozvánky jsem měl 20 dní na nahrání dodatečných dokumentů, dokládajících, že splňuju podmínky programu. Takovými dokumenty jsou úředně přeložený výpis z rejstříku trestů (ten jsem si prozíravě nechal udělat v prosinci na konzulátu v Sydney, kde jsem byl na silvestra, jelikož na Zélandu ambasádu ani konzulát nemáme), Resumé (kanadská verze životopisu), scan pasu, pasové foto, vyplněný formulář Family information (ke stažení na webu CIC) a výpis z bankovního účtu prokazujícího, že mám na účtě ekvivalent 2500CAD + výdaje na zpáteční letenku pokud přilítám pouze na jednosměrnou (od roku 2017 se již nenahrává výpis v této fázi a stačí ho mít až při vstupu do Kanady). Za pár dní mi přišlo vysněné „Approved“ neboli „Schváleno“ a já se mohl začít těšit na další rok v tahu 🙂

 

 

Dál jsem si ale žil svůj intenzivní zélandský sen. Tou dobou jsem zrovna pracoval na vinicích 40km od města Blenheim ve vesničce Wairau Valey jejíž obyvatélé by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Vzhledem k Zélandské hustotě osídlení jsem byl doslova v „middle of nowhere“ abych to řekl tak nějak kulantně. Bylo proto celkem s podivem, že se mi povedlo víza získat vzhledem k mizernému připojení k internetu v této oblasti. Po mnohých dalších peripetiích, změnách působiště a dalšího cestování po Zélandu a Thajsku jsem se do Čech vrátil na 3 měsíce začátkem prosince 2016. Takže jsem stihl doma oslavit Vánoce, Silvestra a narozeniny své i mých blízkých.

Letenky do Kanady jsem sledoval celkem dlouho dopředu a čekal jsem na nějakou výhodnou akci. Jedna přišla začátkem července. Jednalo se o chybný tarif zpáteční letenky z Milána přes Frankfurt a Toronto do Vancouveru s Lufthansou a Air Canada za cca 9000,-. Chtěl jsem své působení začít v Torontu a jelikož by zbytek letenek propadl pokud bych vystoupil již v Torontu, tak jsem si akci nechal utéct. Dnes bych se asi rozhodoval jinak, ale chybama se člověk učí a zas nejde o život. Pak už žádná akce v mnou požadovaném termínu nepřišla takže jsem si nakonec k Vánocům nadělil dárek v podobě jednosměrné letenky s ČSA do Amsterdamu a s Jet Airways z Amsterdamu do Toronta za 9,5 tis. přes server Pelikan.cz.

Pojištění jsem pak řešil přes AXA Assistance. Na internetu jsem si našel slevový kód na 60% slevu. Potřeboval jsem jednoznačně připojištění manuální práce. Rozhodoval jsem se mezi variantou Komfort (12 tis.) a Excelent (15 tis.). Nakonec jsem se rozhodl si připlatit za variantu Excelent, jelikož měla neomezené plnění a celkově velmi zajímavé a vysoké limity i například na zuby.

Na Checkpointu jsem si za 100Kč nechal vystavit výpis z RT. Ten jsem potom oskenovaný poslal Martinu Bonhardovi do Toronta, který mi jej za 500 Kč úředně přeložil včetně kanadského úředního razítka a scan poslal zpět.

Týden před odletem jsem si vytiskl ze svého internetového bankovnictví, přepnutého do angličtiny, výpis z účtu, který mi v bance stvrdili razítkem a podpisem. Na stránkách CIC jsem si ještě pro jistotu vyjel potvrzení o tom, že mám v rámci Working Holiday i eTA vízum. Pak už nic nebránilo tomu uspořádat rozlučku s přáteli s projekcí fotek ze Zélandu a 28. února jsem zvedl krovky a poprvé odletěl na západ.

Tak taková byla cesta k tomu abych mohl začít žít svůj kanadský sen. O tom co jaká byla cesta do Kanady, jak proběhl „pohovor“ na imigračním a co se stalo první týden za velkou louží Ti povyprávím v dalším příspěvku.

 

Z Toronta zdraví Vojtíšek aka #vojtamalej